nad průměr napomáhal zajímavý hlas zpěváka. Navíc na rozdíl od mnoha českých pokusů zpívat anglicky to v případě Despondancing netahá za uši.

Na druhou desku se čekalo dlouho, některé písně jsem už slyšel v předstihu, protože na podzim 1998 jsem byl na festivalu New Model Party v Krucemburku poblíž Chotěboře. Přehráli asi polovinu až dvě třetiny starého repertoáru plus nějaké novinky. Skvělý koncert (co dokáže jen trojka!), ve kterém mi novinky ani nepřišly jiné než starší kousky. Po poslechu desky už vím proč, vybrali ty tvrdší.

Jenže druhá deska ukazuje lehký posun v tvorbě Despondancing. Už ne tak gotická, stále okolo tohoto typu muziky oscilující muzika, ale ve větších kruzích a proto pestřejší a odlehčenější. Hned úvodní, rozjasněná skladba, jen s kytarou a perkusemi zpívaná Whiskey Nights je potvrzením změny. Druhá Colorstone ukazuje další silnou zbraň kapely a tou jsou pestré, neobvyklé bubny (na koncertě to má fakt sílu), které spolu s opakovanými riffy působí hypnoticky. Třetí Burn je prý, jak jsem si někde přečetl, dost psychedelická. A je. Následuje jediná hodně rychlá (a krátká) I Can Tell Me, která je spíše industriálová. A pak pro Despondancing "typická" skladba Watcher. Pomalejší rozjezd, pádivé bubny, lehce echovaný? hlas, kytara v refrénu přitvrzená. A opět odlehčená Faces, převážně perkusní s výbornou kytarou, až v závěru ztvrdne. Následující Tomorrow si asi jako jedinou pamatuji s koncertu a není divu. Je opět výborná, ta "scratchující" kytara se mi vždycky líbí. Předposlední Immigrant Song je předělávkou Led Zeppelin. Nevím, neznám ji v originále (jsem dost analfabet, pokud jde o tuto legendu), ale prý je precizní (což zájemcům o invenční přístup asi nemusí sedět). Docela s k nim hodí. No a Wreck svou hypnotickou pomalostí album skvěle zakončuje. Škoda že je tak krátké.

Anglicky zpívané temnější texty zůstaly, rozhodně nejsou nějak doslovné, k muzice se výborně hodí. Tentokrát se o ně výhradně postaral nečlen kapely Mark Grein. I když možná i člen, protože kapela na první desce neuvedla jména, na druhé použila jakési pseudonymy (i když jeden Kit-raab Nalim není tak těžké rozšifrovat na Milan Bártík). Možná tak chtějí podpořit tajemnou atmosféru a velkou náladovost muziky, ale spíš jim jde hlavně o muziku. A ta jim jde fakt dobře. I když chápu, že angličtina u české kapely mnohým nesedí, také bych si rád poslechl něco v češtině, jestli to funguje stejně, ale k téhle muzice ta angličtina sedne a kdyby jim měla pomoci při případném úspěchu v zahraničí, tak jim držím palce. Zasloužili by si to (já vím, že o zásluhy vůbec nejde :-)

nad průměr napomáhal zajímavý hlas zpěváka. Navíc na rozdíl od mnoha českých pokusů zpívat anglicky to v případě Despondancing netahá za uši.

Na druhou desku se čekalo dlouho, některé písně jsem už slyšel v předstihu, protože na podzim 1998 jsem byl na festivalu New Model Party v Krucemburku poblíž Chotěboře. Přehráli asi polovinu až dvě třetiny starého repertoáru plus nějaké novinky. Skvělý koncert (co dokáže jen trojka!), ve kterém mi novinky ani nepřišly jiné než starší kousky. Po poslechu desky už vím proč, vybrali ty tvrdší.

Jenže druhá deska ukazuje lehký posun v tvorbě Despondancing. Už ne tak gotická, stále okolo tohoto typu muziky oscilující muzika, ale ve větších kruzích a proto pestřejší a odlehčenější. Hned úvodní, rozjasněná skladba, jen s kytarou a perkusemi zpívaná Whiskey Nights je potvrzením změny. Druhá Colorstone ukazuje další silnou zbraň kapely a tou jsou pestré, neobvyklé bubny (na koncertě to má fakt sílu), které spolu s opakovanými riffy působí hypnoticky. Třetí Burn je prý, jak jsem si někde přečetl, dost psychedelická. A je. Následuje jediná hodně rychlá (a krátká) I Can Tell Me, která je spíše industriálová. A pak pro Despondancing "typická" skladba Watcher. Pomalejší rozjezd, pádivé bubny, lehce echovaný? hlas, kytara v refrénu přitvrzená. A opět odlehčená Faces, převážně perkusní s výbornou kytarou, až v závěru ztvrdne. Následující Tomorrow si asi jako jedinou pamatuji s koncertu a není divu. Je opět výborná, ta "scratchující" kytara se mi vždycky líbí. Předposlední Immigrant Song je předělávkou Led Zeppelin. Nevím, neznám ji v originále (jsem dost analfabet, pokud jde o tuto legendu), ale prý je precizní (což zájemcům o invenční přístup asi nemusí sedět). Docela s k nim hodí. No a Wreck svou hypnotickou pomalostí album skvěle zakončuje. Škoda že je tak krátké.

Anglicky zpívané temnější texty zůstaly, rozhodně nejsou nějak doslovné, k muzice se výborně hodí. Tentokrát se o ně výhradně postaral nečlen kapely Mark Grein. I když možná i člen, protože kapela na první desce neuvedla jména, na druhé použila jakési pseudonymy (i když jeden Kit-raab Nalim není tak těžké rozšifrovat na Milan Bártík). Možná tak chtějí podpořit tajemnou atmosféru a velkou náladovost muziky, ale spíš jim jde hlavně o muziku. A ta jim jde fakt dobře. I když chápu, že angličtina u české kapely mnohým nesedí, také bych si rád poslechl něco v češtině, jestli to funguje stejně, ale k téhle muzice ta angličtina sedne a kdyby jim měla pomoci při případném úspěchu v zahraničí, tak jim držím palce. Zasloužili by si to (já vím, že o zásluhy vůbec nejde :-)