Priessnitz

kytara, basa a zpěv. Druhá kytara pak jela přes kotoučový magnetofon. Jako echtovní punkeři se inspirovali muzikou Sex Pistols a taky polských Maanam. Stručnou charakteristiku tehdejší tvorby vystihl Petr Kružík: "Bylo to rychlé a na tři akordy." Kapela ve složení Kružík kytara, Michal Jurka basa, Jéňa Vyhlídal (Dlouhej Jéňa) kytara a Švejdík zpěv, bicí se po celou dobu své šestileté existence potýkala s povinnou (dvouletou) vojenskou službou v naší Československé lidové armádě. V roce 1982 začíná sloužit Kružík a dva roky nato Švejdík. "Díky vojně jsme ztratili pět let života kapely," vzpomíná Kružík. V době Kružíkova válčení hrála chvíli kapela obohacena o vokalistku Hrabalíkovou (křestní jméno se již bohužel vytatilo z paměti), která ve vzpomínkách Jarouše Švejdíka figuruje jako ta, co měla "pěknej hlas a ještě lepší vizáž." Kapela odehrála pár povedených koncertů z nichž nejlepší byl asi v Supíkovicích. Švejdík vzpomíná: "Fandové rockové muziky, většinou míničky, prý už zdálky slyšely výkřiky: Máte rádi Beatles? Ano? Tak jděte do prdele!Koncert se odehtál v prostorech kulturně-politické místnosti nad zdejší hospodou, která byla společnými silami (máničky, hasiči, muzikanti) značně zdemolovaná. Prostě typický punkový koncert aneb Chlapi z práce po práci mají rádi legraci." Plynulým vývojem se pak v roce 1986 z El 34 stávají Chlpi z práce. (Název je podle časté prupovídky jednoho kamaráda, který takto označoval své spolupracovníky ze zaměstnání. "Chlapi z práce" Švejdík a Kružík byli v té době na učňáku.) Mění se složení a zůstává v podstatě jen tandem Kružík - Švejdík (kytara - zpěv). Bicí jsou zpočátku suplovány automatem (dřevěná krabice) a poté přichází Jiří Florián. Kapela však hraje dlouho bez basy. Nového basáka hledá až před soutěží amatérských kapel v Zábřehu na Moravě - Rockfest. Přichází Miroslav Brzobohatý Šora (s Priessnitz pak hraje na albu Seance) a kapela se v létě 1989 objevuje na pódiu soutěžního Rockfestu, kterého se účastnily především zábavové kapely z tehdejšího okrsu Šumperk. Chlapi z práce i přes silnou konkurenci soutěž vyhráli a zpěvák Jaromír Švejdík dokonce získal cenu za pěvecký výkon, který spočíval především ve válení se po zemi, což některé členy kapely tak vyvedlo z míry, že mu chtěli poskytovat první pomoc. Není se co divit, že po vystoupení Chlapů z práce ostatní kapely odmítaly hrát. (Poznaly, že nemají šanci.)
Veřejná prezentace v té době byla obrovským problémem. Každá kapela usela mít svého zřizovatele, což bylo většinou SSM (Socialistický svaz mlídeže) a chodilo se na přehrávky. Chlapi z práce se díky těmto povinnostem ocitly v undergroundu, protože požádat místní organizaci SSM o zřízení by bylo velmi troufalé a drzé. Veřejné produkce se pak konaly na ilegálních a utajovaných festivalech povětšinou pořádaných na polorozpadlých statcích. Chlapi z práce si tak zahráli na statku v Supikovicích, v Zábřehu a jednou dokonce taky Na špici (Domašov), kde hráli svatebčanům. V revolučním roce 1989 pak Chlapi z práce zamířili do profi studia v Ostravě a nahrávají své první demo. Na nahrávce je sedm skladeb, z nichž některé se poté objevily i na první desce Priessnitz Freiwaldau. Hned první věc dema Věci poměrně dobře charakterizuje tehdejší hudební projev Chlapů z práce. Jaromír Švejdík artistně hlubokým hlasem láká posluchače do své místnosti plné věcí zděděných, koupených a kradených, aby přišli s lopatou. Muzika je punkově přímočará a šlape. Po úspěchu na Rockfestu odchází Šora a na basu začíná hrát Dalibor Halíček. Ke změně dochází i v muzice. Vývoj jde dopředu. Chlapi z práce se naučili hrát a skládali složitější věci. Inspirace přicházela z polských rozhlasových stanic, kde bylo na Radiu 3 možné poslouchat v té době nedostupnou západní produkci. (Chlapi z práce pod vlivem západních trendů dokonce secvičili dvě rapové skladby). Tam také Petr Kružík poprvé slyšel Fields of Nephi-lim a přiznává, že to byla velká inspirace pro vznik "gotického" výrazu budoucích Priessnitz. Množství kapel majících v názvu práci, stroje (Stará dobrá ruční práce, Krásné nové stroje apod.) nakonec donutí kapelu měnit název na Priessnitz a začít zkoušet repertoár na první desku Freiwaldau, kterou započala dnešní novodobá historie tandemu Kružík - Švejdík.
Ještě za "totáče" (v roce 1989) jeseničtí punkoví Chlapi z práce přijímají jméno vodního felčara Vincenze Priessnitze a na rockové scéně se zjevují Priessnitz. Prvotní osazenstvo kapely tvoří Jaromír Švejdík - zpšv, Petr Kružík - kytara, Libor Halíček - basa, Ladislav Kolompár - bicí (jako šestnáctiletý mladík přichází hned po přejmenování na Priessnitz) a jako host hraje s kapelou Jiří Vaculík - kytara. V roce 1991 nahrávají první album nazvané Freiwaldau, které o rok pozdějí vychází na značce Legend. Syrová deska obsahuje také skladbu Sny, která se stává hitem a kapelu provází až do dneška. Hned po roce se skupina opět vydává do studia a točí další desku nazvanou Nebel, ta pak vychází opět u Legendu. O Priessnitz se začínají zajímat hudební publicisté, pateticky zdůrazňují temnost místních hvozdů, hustotu mlhy valející se v údolí a německé ořeny kraje za horami. Podobné výčty se staly oblíbeným klišé a není se čemu divit. Texty prodchnuté mystikou a hudba s nádechy gotiky - to byly atributy, kterými se tvorba Priessnitz jen hemžila. Právě nálepka gotické kapely se s kapelou vezla dlouhou dobu a až tvorba z poslední doby smazala gotický kurz směrem k písničkové tváři. Od Legendu, který zmizel z hudebního světa, Priessnitz přecházejí k Bontonu a v roce 1994 zde vydávají Hexe. V té době už kapela hraje bez Jiřího Vaculíka pouze ve řtyřech. Na albu se mimo zpěvu a textu podílí Jaromír Švejdík také jako výtvarník obalu, v čemž pokračuje i na další desce. Po Hexe se kapela nachází v hlubokém útlumu, z kapely odchází Libor Halíček a je nahrazen Mírou Brzobohatým Šorou, který se s Kružíkem a Švejdíkem sešel už v Chlapech z práce. Další novou tváří je pak kytarista Dušan Oravec z Clamence. A aby změn nebylo málo, frontman skupiny Jaromír Švejdík odchází za rodinou a prací do Prahy. V textech se poprvé objeví metro a tramvaje, což někteří skalní fanoušci nesou velmi težce. Zaštítění silnou značkou v podobě Bontonu nevydrží příliš dlouho a cesta Priessnitz se přesměrovala k Mekce české nezávislé muziky Indies, kde v devadesátém šestém vydávají album Seance produkované Janem Muchowem. K muzice přibyly smyčce a jsou od prvotní úderné jednoduchosti posunem k bohatším aranžím a výše zmiňované písničkovější tváři. Písničkově také působí klip a lá Televizní klub mladých na skladbu Ave Maria. Po klipech na věci z Nebel a Freiwaldau to je distancování se od vizuálního spojování kapely s mystikou a temnotami Jeseníku. Pro některé dřevní (gotické) posluchače to je poněkud zklamáním. Po seanci se Seancí opět poklesne věkový průměr kapely příchodem dalšího odchovance Clamence, basáka Petra Víši, který si od mazáků v kapele pro svůj vzrůst vyslouží přezdívku K2. Dalším albem Priessnitz je komorní Potichu? - soubor akustických verzí starších věcí obohacený o novinky Děláže a Město duchů. Kapela nadále spolupracuje s Janem Muchowem a nebojí se ani remixu svých skladeb z dílny osobností české taneční scény. Výsledkem je singl Zlatý déšť z roku 1999 obsahující čtyři verze stejnojmenné skladby. Na koncertech se mimo členů kapely objevuje poskakující Luboš Mikula z brněnských Bullerbyne se svými chytrými krabičkami. Dalším ukročením k jinému hudebnímu směru je pak velmi vypečená spolupráce s Jesenickým smyčcovým orchestrem a natočení několika písní, které pak vycházejí na CD k oslavám dvoustých narozenin Vincenze Priessnitze. Úkrokem stranou pak byl také prodej muziky do reklamy. Zkoprnělí fanoušci pozorují ruch nádražní restaurace podbarvený skladbou Jaro z Potichu?. To je spojení jesenických mágů a reklamy na mobilního operátora. (Nicméně výše zmíněná reklama snad měla získat jakousi evropskou cenu za reklamu.) Před koncem hysterického roku 2000 kapela natáčí dlouho očekávanou novou desku s pracovním názvem Na sever od ráje, která se nakonec pod názvem Zero, opět s obalem Jaromíra Švejdíka, dostává k natěšeným posluchačům na značce Escape. Produkce se opět ujímá fenomén české muziky konce tisíciletí Jan Muchow.