Ohlasy a příjemné pocity ze společného muzicírování svedly oba protagonisty v tentýž a následující rok ještě » zobrazit více
několikrát dohromady. To vše už pod praktičtějším názvem
Cimbal Classic vystihujícím lépe charakter kapely zaměřené na starou hudbu, jejímž středem je netradiční nástroj. Čerstvý a málo popsaný rodný list
"pražského" Cimbal Classicu končí na podzim roku 1992 odchodem cimbalisty D. Štrunce do angažmá v Brněnském rozhlasovém orchestru lidových nástrojů (BROLN).
V příštím roce zve neexistující soubor Milan "Medvěd" Kolář na festival do Telče. Náhoda a prostá muzikantská filozofie "nic neodmítat" oživila Cimbal Classic podruhé. Tento důležitý moment popisuje kapelník D. Štrunc u příležitosti vydání CD Čichám člověčinu: "Nevím proč lidé tenkrát tolik tleskali. Možná ze sluníčka, možná nám pro radost a možná se mi to jen zdálo. Každopádně to bylo něco, co mě donutilo jít náhodám naproti a dát jim i touto deskou punc jistoty, že se jmenujeme, že hrajeme a že to bereme vážně, i když zrovna nejde o život."
V létě 1994 už přijíždí Cimbal Classic na letní festivaly s novými tvářemi a s novým repertoárem, který akcentuje původní písničkářskou tvorbu. Rozbíhá se koncertní spolupráce s dalšími předními písničkáři a skupinami, která je základem i pozdějších společných nahrávek (Jaroslav Lenk, Slávek Janoušek, Zdeněk Vřešťál, Nezmaři, Cop).
Kapela se díky své originalitě i muzikantské univerzálnosti stává vítaným zpestřením většiny prestižních folkových akcí. Výstižně charakterizuje nejen dojmy z koncertu, ale snad i hudební podstatu Cimbal Classicu duchovní otec "klenotu festivalů" - Prázdnin v Telči - Milan Kolář: "Poprvé jsem jel na festival Okolo Třeboně velmi zvědavě. Vlasta Redl měl zase vystupovat s nějakým novým muzikantským seskupením. Protože jsem jel na kole a přijížděl pozdě (právě v okamžiku, kdy mě k nádvoří třeboňského zámku přiváděl bouřlivý potlesk), mohl být důvod ke smutku, že jsem to vystoupení, na které jsem byl tolik zvědavě natěšený, prostě prošvihl. To jsem ještě netušil, že přilehlá zámecká restaurace bude do rána svědkem nadšeného muzicírování... Jak jinak v případě přítomnosti skupiny Cimbal Classic. Nikdy jsem neměl patřičnou úctu k čemukoliv klasickému a rohlas i televize ve mně vypěstovali dokonalý odpor k lidovkám i k cimbálu. Nic takového zde ovšem nehrozí. Cimbal Classic je kapela, která bourá jakékoliv zvyklosti. Nejde tu ani o uměle nastylizované krojované vystoupení folklórního sdružení (což by mohla vyvolat představa cimbálovky) a nejde ani o naškrobené pózy ve fracích (což by se mohlo skrývat za slůvkem Classic). Můj pocit z hraní této skupiny muzikantů je především pocit něčeho obyčejně lidského až člověčího. Na cimbál se tu hraje vše od vážných věcí jako jsou například renesanční tance přes ragtime, irský folk až po naše lidovky všeho druhu. To čím je Cimbal Classic zvláštní je však řada vlastních písniček, které často tak splynou s ostatními, že si ani nevšimnete, že už skončil blok lidovek a začala nějaká zcela nová umělá píseň. Cimbal Classic hraje vše, co jen může člověka potěšit nebo způsobit radost. Je to kapela, která je schopna hrát do rána na přání posluchačů, šťastné setkání skvělých hudebníků, které neopouští nadšení ze společného hraní, ač každý z nich má své místo ještě v řadě jiných skupin, těles, orchestrů či filharmonií. Naposledy jsem seděl na festivalu "Zpátky do Třeboně 95" a poslouchal si písničky Slávka Janouška, Jardy Samsona Lenka, Zdeňka Vřešťála a Vlasty Redla za doprovodu Cimbal Classiců. Přemýšlel jsem o tom, co asi vede tyhle muzikanty k tomu, aby celý den zkoušeli, celý večer vystupovali na koncertě, a celou noc hráli pro radost v zámecké restauraci. Co asi povznáší tyhle obyčejné písničky na naše hymničky, motlitbičky a pohlazení našich duší?
V tom přišel známý poeta Mirek Kovařík a povídá: "o téhle kapele ještě uslyšíme. To je Trojský Kůň v českém folku. A já mu byl vděčný za tuto definici. Přál bych to Cimbálům za to, jak krásně povyšují písničkaření na opravdové umění."
Na jaře roku 1996 kapele vychází první profilové album Čichám člověčinu mapující dva roky personálně stabilní práci, ale i hledání a nacházení vlastní muzikantské tváře. Téměř v závěsu spatřuje světlo světa deska Vánoce v Rožnově. Hudební publicisté a odborníci si začínají Cimbal Classicu všímat i jinak než jako "obarvovače hitů" české písničkářské špičky. Skladatel a publicista Miloš Štědroň Vánoce v Rožnově popsal jako desku "ze které má opravdu radost" a dále píše: "Při nahrávání se spojil profesionální soubor vysokých ambicí - Cimbal Classic z Brna s amatérským ženským sborem Polajka z Rožnova.
Krásné spojení zemitosti a zvukové sytosti s ambicemi profesionálů, kteří sice chtějí virtuózně hrát, ale současně ctí zákony lidové hudby. Až se tedy budete zajímat o koledy, které mají příběh regionu a sílu tradice, nenechte stranou právě tento nosič. Člověk z něj má bezprostřední pocit, jako by byl svědkem narození Spasitele uprostřed valašského regionu. A to mě na koledách z Vánoc v Rožnově zaujalo nejvíc." (MF Dnes 6. 12. 1996)
Vedle zmiňovaných sólových nahrávek vychází tématický sampler
Prázdniny v Telči 1996 a zvukové zachycení kapely vystupující společně se
Z. Vřešťálem a skupinou
Nezmaři. Na pultech prodejen leží novinkové album
Samsona a jeho party Balónek a
Janouškovo Tancuj a zpívej se nachází ve stadiu přípravy. To vše s mírnými stopami po Cimbal Classicu.
Po tomto "zviditelnění" začíná kapela dostávat nabídky na samostatné koncerty. Reprezentuje Český rozhlas Praha na 18. ročníku mezinárodního folkového festivalu EBU v rakouském Kremzi a natáčí zde půlhodinový záznam pro stanici BBC. Spolupráce s Českým rozhlasem a televizí se stává pravidelnou stejně jako desítky večerních, ale i dětských výchovných představení ročně.
Zpátky do Třeboně, pokračování festivalu Okolo Třeboně se díky violoncellistovi P. Barnášovi stává stálou scénou Cimbal Classicu. Vedle již výše zmíněných písničkářů přijímají pozvání ke společné produkci i Hana Ulrychová, Věra Martinová, Pavlína Jíšová, Mirek Kovářík a Třeboňstí pištci. Sami členové Cimbal Classicu považují za vrchol společného snažení poslední nahrávku Jaro, vystihující muzikantsky i slovesně nálady nejrásnějšího ročního období.
Smysl a poselství, o které šlo autorům a interpretům, prostě a krásně vyjádřila slovy budějovická novinářka
Markéta Majerová:
"Pročpak se ti malí plavovlásci v trávě ocitli na obalu čerstvého kompaktu brněnsko-třeboňské kapely Cimbal Classic? Proč zdobí desku, která vůbec není dětskou říkankou, ani písničkovým leporelem? Co mají ona mláďátka společného s nazpívanými lidovými texty, které jsou i o "košulence, bílých gatích", připravovaných do truhly z jedlového dřeva? "Ruku v ruce jde životem bolest a utrpení, štěstí a radost", čteme na předsádce díla. A tak vedle posledních věcí člověka vypráví dvoje housle, viola, violoncello, kontrabas, cimbál, ale i varhany, flétna a hoboj o hvězdě, o vodě křitelničce, panenkách a věncích, potěšení, trávě, naději... A možná právě o naději, jež přichází po zimě a smutku, o naději, která napřimuje a nechává zapomínat na kříž, který si každý nese, je JARO - jak muzikanti svoji desku pojmenovali, a jehož vůni je nám všem nyní dopřáno vdechovat. To laskavé období a jeho zaříkávání Cimbal Classicu nám navíc tak trochu připomínají, jací bychom vlastně měli být: čistí a průzrační. Jako ti dva nahatí na přebalu desky..." (Jihočes. listy 6. 4. 1998)
Tolik zatím o Cimbal Classicu, jeho historii a nenápadném muzikantském snažení. Jeho budoucí možnou cestu naznačil zpěvák Petr Ulrych: "Tahle kapela nemá proč spěchat na výsluní a to je dobře. Skládá se nakonec z hudebníků, kteří jsou pilíři mnoha současných nahrávek z oblasti folku, folklóru nebo bluegrassu. Přejeme si, ať jim vydrží jejich úsilí a tvrdohlavost, a hlavně nezastupitelné místo v současném hudebním spektru."
