Jan Skácel

jak poezii, tak publicistice a psal též pro rozhlas. Jeho první kniha, sbírka Kolik příležitostí má růže (1957), představila již zralého básníka. Verše následujících sbírek Co zbylo z anděla (1960) a Hodina mezi psem a vlkem (1962) se inspirují baladičností a étosem folklóru. Jedenáctý bílý kůň (1964, rozšířeně 1966) je soubor kurzívek, tzv. malých recenzí psaných v té době pro časopis Host a Československý rozhlas. V dalších opusech z 60. let (Smuténka, 1965, Metličky, 1968) autor upouští od dosud převládajícího volného verše a volí i tradiční strofickou a veršovou formu.

V počátcích tzv. normalizace mohl Jan Skácel publikovat jen v samizdatu a byly to jak samostatné knihy, tak příspěvky ve sbornících a antologiích. V Jazzové sekci vyšly v 80. letech Malé recenze, Skácelovy fejetony, otiskované v Hostu do domu. Až roku 1981 publikuje Jan Skácel doma opět oficiálně: vyšla sbírka Dávné proso, následovala Naděje s bukovými křídly (1983, zahrnuje dvě původně samizdatové knihy, později vydané v zahraničí: Chyba broskví, Toronto 1978, a Oříšky pro černého papouška, Hamburk 1980), sbírka čtyřverší, návratů do kraje dětství a ohlasů moravských písní. V 80. letech vyšlo ještě Odlévání do ztraceného vosku (1984) a Kdo pije potmě víno (1988), a také knihy poezie pro děti: tituly Kam odešly laně (1985) a Proč ten ptáček z větve nespadne (1988) jsou inspirovány dílem Josefa Čapka, Uspávanky (1983) ve svých lyrických básních s epickými prvky pracují mj. s tradičními pohádkovými motivy.

V 80. letech spolupracoval Jan Skácel též s divadlem: několik souborů hrálo jeho překlad a úpravu Plautova Lišáka Pseudola, v Mahenově činohře brněnského Státního divadla se podílel na úpravě Čapkova Loupežníka. Jeho přebásnění Sofoklova Oidipa bylo uvedeno ve Státním divadle v Brně a poté v pražském Divadle na Vinohradech.

Jan Skácel zemřel koncem roku 1989 v Brně. Již posmrtně vychází básnická sbírka A znovu láska (1991) a soubor próz Třináctý černý kůň (1993).

Doma oficiálními spisovatelskými i politickými kruhy umlčován, obdržel roku 1989 dvě významná evropská literární ocenění: V Itálii převzal Petrarkovu cenu a Svaz slovinských spisovatelů jej vyznamenal cenou Vilenica 89. U nás byl oficálně oceněn až po smrti, v roce 1992 Zlatou plaketou za zásluhy o rozvoj Jihomoravského kraje a roku 2002 se stal in memoriam čestným občanem Brna.

Pro tvorbu Jana Skácela je příznačné hluboké vědomí mravnosti, ústící v tíživé době 70. a 80. let až v projevy existenciální úzkosti. Skácelovy básně jsou charakteristické úsporným výrazem a originální metaforou, zachycením atmosféry okamžiku, citem pro archetypálnost situací. Autor si cení lidové tradice, s níž kontrastuje povrchnost, spěch a utilitarita moderního života.