Recenze na album

Nová Prouza do toho šlape jako za starých časů
Už od dob Herákleitových se traduje známé úsloví o nemožnosti podvakráte vstoupit do stejné řeky. To dozajista věděla i reinkarnovaná Prouza, která se přesto odhodlala nést svou kůži na trh v podobě nového alba V tichosti. Kolem alba jsem dlouho chodil jako kolem horké kaše, nevěda, jak se s ním recenzně vypořádat, aniž bych nebyl příkrý, předpojatý, popřípadě naopak příliš servilní.

V lecčems totiž nová Prouza "trpí" stejnými "neduhy" jako ta někdejší se zpěvákem Tomášem Hampelem. Opět mi při prvních posleších alba neseděl příliš zpěv Karla Maříka, který na pěveckém postu vystřídal právě výše zmiňovaného Tomáše Hampela. Nebyla by to ale právě asi vůbec Prouza, kdyby tento pocit ve mně nevzbuzovala. Asi tomu tak má být, říkal jsem si a snažil jsem se přes tuto počáteční averzi přenést zaměřením pozornosti na muziku, aranže a celkovou náladu desky.

Je setsakramentsky znát, že kapela si na všech písničkách dala hodně záležet, nespěchala a svůj devítipísňový repertoár cizelovala několik let. Nutno říct, že ku prospěchu věci. Zvukově se albu nedá nic vytknout, zvonivě nabroušené kytary mi dlouho sugerovaly pocit jakéhosi déjà vu. Ne však že by kapela kopírovala cizí riffy, ale ten zvuk mi byl prostě odněkud povědomý.

Až po několika týdnech marného lovení v paměti jsem náhodně zaslechl na rádiu píseň velšských Manic Street Preachers z alba Know Your Enemy a bylo to tam. Ano, to je přesně ono, stejný zvuk, podobná nálada v některých pasážích (nejvýrazněji snad ve skladbě Tam a tady, která mi ve vokálech připomněla výtečnou věc Maniků The Convalescent). Rozhodně však nejde, jak už bylo výše řečeno, o žádné napodobování cizích vzorů, celkový projev Prouzy je totiž zcela svérázný a těžko bychom ji mohli obviňovat z nějakého laciného plagiátství.

Celé album jako by postupně gradovalo k těm nejlepším kouskům, ačkoliv deska si své posluchače bude získávat spíše pomalu, ale o to přesvědčivěji a jednou provždy. Alespoň tak tomu bylo v mém případě a to jsem si dal od prvního poslechu alba k sepsání této recenze odstup delší než jeden měsíc. Zpětně jsem se k desce několikrát vracel, než jsem se odhodlal k vynesení konečného verdiktu.

Prouza natočila velice propracované a svébytné album, které nejlépe charakterizovala sama v textu písně Dokola: "Mění se jména, zůstává pocit..." Ano, je to stará dobrá Prouza, která si na sebe z ostudy kabát deskou V tichosti určitě neušila. Když už jsme u těch textů, i ony se nesou v duchu dvou předchozích alb z počátku devadesátých let.

A protože i Prouza ví, že to nejlepší patří na konec, nechala si na závěr alba svěží punkovou vypalovačku Až na to přijdu. Tahle proklatě jednoduchá, ale skvělá věc, která se při každém dalším poslechu vrývá pod kůži stále víc a víc, jako by otvírala možnosti, které na kapelu v budoucnu snad někde čekají.


VOLNÝ, vik, 21.11.2007

http://web.volny.cz/noviny/kultura/hudba/clanek/~volny/IDC/78108/nova-prouza-do-toho-slape-jako-za-starych-casu.html