Diskografie umělce

Folimanka Blues

Folimanka Blues. To je odvázaný bigbít i pořádné drama s kusem pohnuté historie. Kapela velkých vášní i velké srandy, kapela, s vůní slz a zápachu potu. Pravých slz a pravého potu. Kapela vždy hrála o opravdovém životě, jak ho známe. O pivu a hospodách, o ženských, které nás tolik těší i tolik trápí, o beznaději, o romantice i cynismu. O pocitech chlapa, kterému už dávno není dvacet a který ví, že není čas na pitomé pózy…
A jak to vzniklo? Vlastně náhodou. V roce 1993 se Ladislav Jakl rozhodl udělat větší muzikantskou akci, kde by shrnul své životní hudební aktivity. Akce se pod názvem Rockový účet vyvedla skvěle, ve velkém sále Dopravních podniků 14. května 1993 zahrál Láďa s kapelami Etal a Hokr a jako hosté vystoupili i třeba Vladimír Mišík a Michal Prokop. Těsně před koncertem ale přišel Ríša Kříž – mnohaletý Láďův kytarista – s nápadem, že by účtování mělo obsahovat i staré Láďovy hospodské písničky z přelomu 70. a 80. let. Ríša (v květnu roku 2006 odešel hrát nebeské jam-session) přivedl kolegu z jazzových kapel, ostříleného pianistu všech žánrů Robbyho Černého, s Láďou dali pár zkoušek a na onom Rockovém účtu s hostujícím bubeníkem Zdeňkem Cimmermanem (původně z Etalu) společně zahráli. A ono se to líbilo.
No, a když už si dali tu práci s nacvičením písniček jen pro ten jeden koncert, řekli si, že občas zahrajou i jinde. Zahráli jeden koncertík pod názvem L. J. a Černý kříž a pak přišel 28. prosinec 1993 a koncert v Gagu v Paláci Metro. Dramaturg klubu chtěl vědět, co má napsat na plakáty. Bylo zrovna páteční ráno po obvyklém čtvrtku v hospodě U Folimanky (později zvané Magister Kelley) a Láďu nenapadlo říct nic jiného než: Folimanka Blues. A kapela definitivně vznikla.
První tři roky přešlapovala, hrála např. Pod Královskou oborou – i v poloakustické podobě, u bubnů se občas mihl Ivoš, za kontrabasem párkrát Karel. Pak se za bubny vrátil Zdeněk. V červnu roku 1996 odešel iniciátor vzniku kapely Ríša a nahradil ho Honza Chalupský. S ním přišel i basák Jarda Kestřánek. Od té doby se kapela rozjela, absolvovala dodnes přes 600 koncertů po asi osmdesáti místech celé republiky, zajela i do Rakouska, Polska, Německa či na Slovensko a jednou dokonce zaletěla na dva koncerty i do New Yorku.
F. B. vydala postupně čtyři CD a užila si spousty krásných a vypečených akcí. Jardu u basy vystřídali Robert Mader, toho Pepa Botek a nakonec zůstal Hadži Hrkal. Každý z muzikantů přinesl vlastní hudební zkušenost i osobitou náturu. Do repertoáru přibývaly jak staré exhumované písničky, tak i nové v podobném nebo ještě tvrdším stylu. Kapela měla vždycky ráda kolísání mezi bigbítovým skotačivým kraválem, který zvedne na nohy každou správnou hospodu, a dramatickými expresívními silnými písněmi, jaké se poslouchají pozorně i v klubech pro fajnšmekry. Nejvíc skvělých večerů si F. B. užila v Plzni, ve Strakonicích, v Kutné Hoře, ve Vrchlabí, v Ústí nad Labem, v Chebu, ale taky v Libverdě, v Liberci, v Mělníku, v Brně, v Ostravě a všudemožně jinde. Za vzpomínku stojí skvělá soustředění ve Svojetíně, na Povydří, v Kutné Hoře, ve Střelských Hošticích a v Českém Krumlově. Anebo velký mejdan k pátému výročí kapely v Černém koníčku, kde se tísnilo pětset fandů a fernet tekl proudem. O to větší byly desáté narozeniny v Lucerna Music Baru, ještě větší patnácté v Retro Music Hallu a stejně parádní dvacáté v paláci Akropolis. Pětadvacáté narozeniny oslavila kapela v Malostranské besedě a zahrál si s ní i Mikoláš Chadima, třicáté narozeniny hostil pivovar U Fleků. I do televize F. B. pronikla a obrazovka ani nepraskla, když vysílali třeba pořad F. B. z brněnské Staré pekárny nebo přenos z velkého benefičního koncertu v Aréně Sazka.
Na začátku roku 2005 přišla strašná rána. Bubeník Zdeněk zemřel na mozkovou mrtvici a kapela se na několik měsíců odmlčela. Vůbec nebylo jisté, jestli v sobě najde sílu pokračovat, nakonec se ale zvedla a už s bubeníkem Karlem Jenčíkem se mezi své fandy vrátila. Mezi fandy, kteří kapelu věrně doprovázeli po všech koutech Česka, ať už je svou muzikou a náladou oslovila kdekoli. V září roku 2009 přišel na post bubeníka Pavel Pečenka z Kutné Hory, po něm za bubny řádil Mirek Lahoda z Hořovic, kterého pak vystřídal Martin Tvaroh z Českého Krumlova.
V srpnu 2010 vážně onemocněl pianista Robby. Bylo ale jasné, že mu jde o život. I z toho důvodu vlezla Folimanka Blues začátkem roku 2011 do studia SQS Jiřího Stivína ve Všenorech a natočila CD Krajina po bitvě. Jejího vydání se ale Robby už nedožil. Kapela pak odehrála nasmlouvané koncerty a zase se na chvíli zastavila. Koncem roku 2011 se ale rozhodla vrátit se opět na pódia a natočené album vydat. Vrátila se comebackem s novým pianistou Zdeňkem Vlčem a nakopnutím nového CD Krajina po bitvě. V průběhu roku 2012 Vlče vystřídal Pavel Beníšek a po něm přišel Pavel Jiroušek. Ten z kapely odešel koncem roku 2018, ale dodnes s ní často hostuje.
Tragédiím ale nebyl konec. V prosinci 2012 náhle umřel kytarista Honza Chalupský. I téhle rány se ale kapela zvedla a na jeho místo přišel Eugen Pál Balász až z daleké slovenské Rožňavy.
V roce 2023 se kapela po mnoha letech vrátila do studia a začala pracovat na vinylovém LP albu Odpočívej v pokoji, které vychází koncem roku 2025. Deska je to temná, silná a hořká. Stejně jako elpíčkový stout.
Ladislav Jakl, zpěv, akustická kytara, Cheb, Staré Město Pražské (1959, FB od 1993)
Jako nejmladší ze čtyř bratrů přišel k bigbítu už coby batole a první kapelu založil v jedenácti. Nejvíc se mu do duše vsákla vášnivost Led Zeppelin, nespoutaná tvůrčí hravost Franka Zappy a skoro až geologické usazeniny blues černých amerických kytaristů. Začal hrát ještě v Chebu, původně jako bubeník, po příchodu do Prahy s mnoha kapelami coby bubeník, zpěvák či kytarista. Léta trávil i hraním akustického bigbítu svých písniček po hospodách, v roce 1984 založil „ulítlou“ extravagantní kapelu Etal a v roce 1993 původně příležitostnou, nakonec ale svou nejtrvalejší kapelu Folimanka Blues, o které sám Láďa říká: „Folimanka Blues stárne či zraje se mnou. Ubývá bezstarostnosti, přibývá drsných emocí, hořkosti, velkých lásek, divokosti i temných zákoutí kdesi uvnitř. Každý prožitek i každý nový muzikant mě vždycky kousek posune.“
Petr Hadži Hrkal, basová kytara, Strašnice (1957, FB od 2001)
Hudebně odkojen je kapelami The Who, Led Zeppelin, Black Sabbath, Deep Purple, Blue Effect, Collegium Musicum a dalšími. Začátky na španělku – kotlíkářské pecky a pár fláků od Kaťáků, pak první baskytara Jolana Kolor Bass a s ní nástup do kapely Hokr (1979–1999). Tam potkal i dva budoucí spoluhráče z Folimanky Blues – Láďu Jakla a Zdeňka Cimmermana. Od r. 2000 hraje v kapele dnes známé jako Kapitán Nemo a od 2001 s Folimankou Blues. Takže dobře počítáno je to dohromady přes čtyřicet let aktivního hraní. To už by si skoro jeden myslel, že ho nemůže nic překvapit. Ale Hadži dodává: „Jenže protože nás pořád něco překvapuje – a ve Folimance Blues to platí také! – proto jsme tady a jedeme dál!“
Eugen Pál Baláž, kytara, Rožňava (1967, FB od 2012)
S bigbítem se už asi narodil a od dětství mu učarovala elektrická kytara. Jak sám říká, je hodně dobré hudby, ale největší dojem v něm zanechali asi Chuck Bery, Jimmi Hendrix, S. R. Vaughan, Jeff Beck, Jimi Page a Marian Varga. Z kapel nejvíc vyzdvihuje Zeppelin. Hrával už s mnohými muzikanty v kapelách, kde byly zastoupené snad všechny společenské vrstvy a mnohé „rasy“. Jeho největším zážitkem bylo vystoupení s Marianem Vargou. A co ho až z východního Slovenska přivedlo do Prahy k Folimance Blues? To Eugen vysvětluje takto: „Hranie vo Folimanke mi dáva veľkú možnosť sebapoznania, slobody a dobrej atmosféry, pohody. Folimanka je meč, ktorý odtína hlavy falošnosti a pózovania.“
Martin Tvaroh, bicí nástroje, Český Krumlov (1969, FB od 2016)
Na bigbítovém pódiu hraje aktivně od svých 16 let. Působil v jihočeských rockových, často i zábavových kapelách Pedál, Dizzy, Zrcadla.cz, Papouškovo sirotci, Chlapi v sobě. Poslouchá nejraději Deep Purple, Led Zeppelin, J.A.R. či Etc.. Podle jeho slov mu hraní ve Folimance Blues dává „novou zkušenost, radost ze hry ve společnosti výborných muzikantů a svobodu“.
Pavel Beníšek, klávesové nástroje, Praha (1967, FB od 2012–2014, po roce 2018 opět hostuje)
Od svých šesti let proti své vůli nucen ke hře na piano, „pro velké úspěchy“ po šesti letech podmínečně propuštěn, následně na stejné hudební škole studoval obor zpěv. Díky tomu dva roky na vojně v AUS VN ve funkci sborový zpěvák. Od svých 14 let hrál a zpíval v různých rockových kapelách, např. v Jouda Rock, SGF, Dialog, Válcovna, Arena, ve Folimance Blues jako klávesák. Jako sólový zpěvák současně v kapele Libý Květoň.
Pavel Jiroušek, klávesové nástroje, Sedlčany, Zdice (1963, FB od 2014, po roce 2018 hostuje)
Muzika ho doprovází od předškolních let. Hrát na piáno podle not uměl dříve než číst. Slibný náběh na klavírního virtuóza byl však rázně ukončen pubertou a poznáním, že na kytaru lze holky balit daleko efektivněji. K černobílé klaviatuře a bigbeatu se vrátil až o mnoho let později. Hudebním milníkem pro něj byla návštěva koncertu v Lucerně v roce 2004, kde vystoupily kapely Folimanka Blues, Veteráni studené války a Vítkovo kvarteto. A Pavel k tomu říká: „Nevypočitatelný osud to zařídil tak, že nyní v těchto legendárních kapelách mám tu čest hrát. Talent nezastavíš!“
Odešli navždy a navždy zůstávají
Zdeněk Cimmerman, bicí (* 1963, † 2005, FB 1994–2005)
Richard Kříž, kytara (* 1961, † 2006, FB 1993–1996)
Robby Černý, piano (* 1951, † 2011, FB 1993–2011)
Honza Chalupský, kytara (* 1951, † 2012, FB 1997–2012)