Recenze na album

Přebírám štafetu po své nezbedné sestřičce a opouštím chudé barevné spektrum skutečnosti, abych uviděl obyčejné věci v odstínech zcela neobyčejných. Představy o nahrávacím studiu se nedostavují a myšlenky na mistrovství světa v muzikantském naparování zůstávají pod peřinou. Dnes vcházím do světa antikvariátů a starožitností vonících prožitou historií.

Svět Květů se skládá z milých drobností. Téměř nikdy to není celá skladba, která by se starala o kdo ví jak chytlavou zábavu. Jak ukazují třeba skladby „Psí hvězda“ nebo „S notebookem na klíně“, potrpí si Květy na drobné vytříbenosti, něžné doteky vkusnosti a nedbalou eleganci, ukrytou v krátkých a pomíjivých okamžicích zvukové mozaiky. Právě mezi těmito vrstvami pestrých látek a dříve nikdy neochutnaných krémů je třeba hledat největší přidanou hodnotu nové desky. V této vytříbenosti konec konců spočívá také zásadní odlišnost kapely od zbytku české alternativní scény.


Není experimentování jako experimentování. Spousta dnešních alternativních spolků se prostě snaží „být alternativní“. U Květů vše funguje trochu jinak. Martin Kyšperský jako by žil na jiné planetě a své písně musí „normalizovat“, abychom je vůbec dokázali strávit. Květy se tedy paradoxně snaží být spíše přístupnějšími a ona alternativa, to je pouze obrys jejich přirozenosti.

Novou desku vnímám skutečně jako přístupnějšího následovníka veleúspěšného sborníku „Střela zastavená v jantaru“. Skladby jsou o něco průhlednější a harmoničtější, to především. Příkladem budiž téměř hitová první polovina desky, jíž vévodí překrásná „Psí hvězda“. Její kytary vrčí, trhají po jednom vlasy ze zarostlých hlav a překrásně „rockují“. Fantasticky odzpívaná píseň vrcholí, když se slova omotají kolem antény a ozve se geniální „vrrrrš, krrrš“. Ještě uvolněněji v zápětí nastupuje „Tulák“, který hudebně skvěle vystihuje samotné téma. Konečně se také prosazují typicky těkavé housličky, které s příchodem nového houslisty významně podporují odlehčený zvuk desky.

Když jsem mluvil o milých drobnostech, chtělo by to některé pojmenovat. Skladba „S notebookem na klíně“ jich obsahuje hned několik. Třeba pasáž, kde se zpívá „...kup mi časopis Ateliér...“. Ta melodie je tak úžasně rozechvělá a intimní, že je jí ve veřejné skladbě snad i škoda! Poskočím k úvodu písně „Měsíční světlo“, přesněji ke slovíčku „mourku“. Taky bych předl, kdyby mi tak krásně hrály housličky. Z matrace ale najednou vyskočí jako malé perko melodická kudrlina a skladba má rázem svou nezaměnitelnou tvář.


Závěrem bych zmínil ještě jeden moment hvězdný a vedle něj jiný, znamenající největší bahnité místo desky. Tím prvním je chvíle, kdy se ve skladbě „Lucie“ melodie zatočí kolem slov „vlasy, co najdu v posteli, přivážu k lampě“. Tato píseň jako by mi opisovala přímo ze srdce. Je osobní, jemná, ale zároveň silná. Na opačném pólu emocí však stojí skladba „Metrem“, jejíž druhá polovina je tak trochu mrazivě drásavá. Jestli mám tendenci některou skladbu přeskakovat, je to tato.

Podtrhávám, sčítám a přináším kytici květů. Špička brněnské alternativy je prostě ve formě, není co dodat. Na nové desce možná slevuje částečně z nevypočitatelnosti, ale posiluje především v emotivně hutných kolážích. Ve využití instrumentů i všech ostatních chrastidel zůstává kapela naprosto svá, věcná a výstižná. To, co Martin Kyšperský dělá, dělá stále velice citlivě ... není právě tohle záruka úspěchu podobné muziky?

http://www.music-pioneer.net/index.php?option=com_content&task=view&id=603&Itemid=38