Recenze na album

Bran a jejich keltské Čechy

Kdo z nás by neměl sen o spočinutí. Trochu toho cestování jistě, ale na konci cesty čeká útulná chaloupka na břehu moře. V krbu hoří oheň, v ruce sklenka vína a pohled není nucen těkat z monitoru na hodinky a zpět, ale je upřen do dálky ... Pokud by tam náhodou byla elektřina, je možné si atmosféru dotvořit poslechem nového alba francouzsko-české kapely Bran.


Album An dellien zní, jako by se večer po práci (na moři, jak jinak) sešla parta starých brachů v místní hospůdce, kde se všichni znají. „Ahoj, Dewi ... Ca va?! Vojta ...“ a po první skleničce a doladění nástrojů to spustí. Doufám, že vám nyní nezazvoní mobil a nezbortí tak umně postavenou kulisu. Kulisu světa, který byl a který si my, dneškem utahaní, tak idealizujeme.
Ale dost ironie – umění vždy pracovalo s iluzí. A ta sama o sobě není nic špatného. Také tradice nemusí vždy budit skrytý posměch, jak je to často cítit v podtextu televizních reportáží při Jízdě králů na Slovácku. Tradice může být posilou. Iluze může nastat až po poznání skutečnosti, a tedy po uvědomění si rozdílu.
Pokud se k tradici přistoupí způsobem, jakým to udělala kapela Bran na své nové desce An delienn, je všechno v pořádku. Slyšíte čistou radost ze života. Tihle muzikanti nemají se svou národní hrdostí žádný problém. Bez ohledu na úspěchy fotbalistů. Kořeny jejich muziky jsou napájeny z moře, vína (z moře vína), kamenů, kterými jen tak něco nepohne, a propletené jsou dávnými harmonicko-rytmickými vzorci vytvořenými k tanci více než k nietzschovské meditaci, co a jak dál zítra ráno.
Velká obliba podobné muziky u nás, tedy té ovlivněné právě keltskou, potažmo bretaňskou tradicí, se nedá jen tak lehce vysvětlit módními trendy. Ty sice občas i v etno segmentu přicházejí (kdo před pár lety nepřísahal na balkánské dechovky, ať první hodí trumpetou), ale spíše bych tu viděl a slyšel rasovou podobnost. Promiňte, genetickou.
Putování keltských kmenů Evropou se nevyhnulo ani Bohemii. To je jasné. Zůstalo zde několiko zapomenutých oppid a jedna nepříjemná a dědičná, tedy geneticky zakódovaná (in)dispozice – nejíst nic z obilí. Také se tomu říká „keltská nemoc“ právě po těchto našich předchůdcích z Evropské unie, kteří to s tím obilím zřejmě přeháněli. To jsou pádné důkazy, že se nám muzika Branu musí líbit. Ať už s pečivem či bez.

Roman Zelenák

http://www.kult.cz/divadlo-kino-hudba/detail/200047