Recenze na album

Budoár staré dámy pomáhá držet vztyčený prapor alternativního rocku. Každá skladba nabízí řadu zvratů dynamiky, melodiky i temporytmu, které jsou mnohdy překvapivé. A kapela se nebojí čerpat nejen z folku a folkloru, jehož vliv je patrný zejména ve vedení houslí, ale také z funku, jehož postupy jsou zřejmé v doprovodu kytary úvodního Zázvoru nebo dokonce z pouličního šansonu a sborového zpěvu (Situáce). Zřetelná je i nezbytná agresivita (třeba v Tunelu), i když je jí méně než u kapel odkojených postpunkem. Budoár přece jen nestaví na zběsilých přeryvech tektoniky. Je to pochopitelné, velkou devízou jsou texty protagonistky kapely Marty Svobodové. Nechybí jim vtip („Jitrocel léčí, ale kdo léčí jitrocel“), především jsou však básnické. Jedno však albu chybí – osa, a to i navzdory tomu, že se Svobodová pokusila album pojmout jako obraz domu a jeho zákoutí. Album se rozpadá do kratičkých pasáží, které by mohly být klidně poskládány úplně jinak se stejným výsledkem. Je to důsledek nejen přílišné šíře záběru, ve kterém se objevuje i radostné vodácké „ahoj“, ale především faktu, že jasnou osu postrádají i jednotlivé písně – odboček a kontrastů je až moc. Přestože jednotlivé pasáže nepostrádají drive, album ztrácí kontury jako rozmáchlé koncepční opusy exponentů artrocku. Prospěla by větší sevřenost, což ale nic nemění na faktu, že jde o jedno z nejlepších alb žánru.

Alex Švamberk