Recenze na album

Brněnská skupina Budoár staré dámy patří ve své generaci a žánru k nejzajímavějším. Vydala své třetí album Dobrou noc, světlo.

Takzvaná "brněnská alternativní scéna", kam je Budoár staré dámy jaksi automaticky řazen, sice už dávno pracuje jinak než v 80. letech, kdy se potácela na hraně oficiality a undergroundu, a také jinak než v následující dekádě, kdy byli jeho přední představitelé v čele s Ivou Bittovou a Dunajem jedním z nejzářivějších exportů české kultury do zahraničí.

Dnešní brněnská alternativa sice na své předchůdce navazuje, udržuje si i jistou soudržnost "klanu" (obě nejznámější kapely této scény, tedy Budoár staré dámy a Květy, jsou, resp. byly i personálně provázány), i dnes se zde však osobnostní i tvůrčí výlučnost vyvažuje zlatem.

Má ale nápřah na určitě širší spektrum posluchačů a rozhodně se alespoň trochu ohlíží na světový kontext, ve kterém tvoří, což jistě není úplně na závadu. Rozhodně se ale nenechává zdaleka tolik válcovat trendy jako nejviditelnější část scény pražské.

Budoár staré dámy začínal jako "hračka" v rukou svérázné party nepřeslechnutelně talentované party v čele se zpěvačkou, kytaristkou a hlavně autorkou Martou Svobodovou, na dvou dosavadních albech osvědčil ale schopnost vývoje a možnosti rozvinutí původního zčásti hravého, zčásti intelektuálního punkového základu.

Už předchozí album My o vlku (2005) kromě neotřelého soundu nabídlo i výborné v pravém slova smyslu písničkářské nápady (jakkoli jejich prezentace občas ježí – v dobrém slova smyslu - všechny chlupy na těle), alfou i omegou kapely ovšem zůstala interpretace. A to platí i pro Dobrou noc, světlo.

Lze si totiž jen těžko představit, že by písně Budoáru hrál a zpíval někdo jiný než Marta Svobodová a její dvě kolegyně a dva kolegové. Zní to možná banálně, ale coververze téhle kapely jsou nepředstavitelné: natolik jde s kůží na trh.

Svobodová má natolik svérázný hlasový projev a kapela tak jasný rukopis (jehož dominantou jsou zvlášť na tomto albu housle, které se zcela vymaňují ze zavedené tradice používání tohoto nástroje na české scéně, Hrubým počínaje a Holasem konče), že dokonce občas převálcuje samotné písně.

Budoár staré dámy je navíc možná nejdynamičtější českou kapelou, zvraty mezi pasážemi různého energetického náboje, vyjádřeného pomyslnými tempo-rytmickými křivkami, jsou skutečně radikální a jednoznačně právě ony formují originální styl kapely.

Dobrou noc, světlo začíná vcelku nenápadně, možná klidněji, než bylo zvykem, nejpozději od písně Jitrocel (s mimochodem pěkným textovým obratem "Jitrocel léčí/ale kdo léčí jitrocel") ovšem zapadají "kolečka" tam, kam mají a Budoár, jakkoli se zjevně opět posunul k obsažnější skladatelské práci, nabízí svůj charakteristický rukopis.

Ačkoliv na albu není tak prvoplánový a přitom chytrý "hit" jako na minulém albu Náměsíčná, Dobrou noc, světlo je velmi dobré jako celek, který se těžko oposlouchá, a navíc nabízí vcelku zábavné odkazy (ať už zamýšlené, či ne), jako je písnička Tunel, přes moře let pomyslně mávající dávnému společnému projektu Dunaje a Ivy Bittové.

Hodnocení iDNES.cz: 70 %

Ondřej Bezr

http://kultura.idnes.cz/