Recenze na album

Kapela Budoár staré dámy bývá považována za pokračovatele tradice brněnského alternativního rocku. Určitě má s formacemi Dunaj, Z kopce nebo Ještě jsme se nedohodli hodně společného, ale zároveň zní mnohem moderněji, otevřeněji a k posluchačům vstřícněji. Důkazem je aktuální album Dobrou noc, světlo.
Charakterizovat hudbu Budoáru není vůbec jednoduché. Je to svět sám pro sebe, energická koule složená z rocku, folku, popu, minimalismu a lecčehos dalšího. Občas zběsilá, ulítlá, neprostupná, jindy libozvučná, melodická a nadbíhající. Vždy však nesmírně invenční a hravá. Přistoupí-li posluchač na jejich nevypočitatelnost a nebude-li hledat zákonitosti, pak mu bude v tomto světě příjemně.
Desku otevírá energické, proměnlivé a silně emocionální Jádro. Následuje pomalejší Hrozinkovej pokoj, který střídá alternativnější, psychedelickými pasážemi proložená skladba Nevím nevím. Hluboko v moři zdobí výrazné housle, hravost a pestrost. A tyto atributy jsou typické i pro zbytek alba. K dalším vrcholům pak patří Jitrocel, kde minimalistický začátek plynně přechází v rockový nářez, naléhavé Jehly nebo místy procítěný šanson Situáce.
Hlavní postavou skupiny, která je ze tří pětin tvořena ženami, je charismatická skladatelka, textařka, zpěvačka a kytaristka Marta Svobodová. Při skládání je absolutně svobodná, nenechává se svazovat obvyklými postupy typu sloka-refrén-sloka-refrén, ale naopak všechny zažité stereotypy boří. Klidně v jedné písni prostřídá několik stylů, ignoruje výrazné melodie či přehledná aranžmá.
Stejně originální je i v textařské rovině. Při psaní využívá především volných asociací. Slov, pocitů i nálad, které skládá do obrazů. Ty, ačkoli se jedná spíše o náznaky, do sebe přesně zapadají a souzní s hudbou. Nemá cenu je nějak rozebírat, pitvat, zkoumat či o nich jinak přemýšlet, lepší je nechat se volně unášet na vlně textařčiny obrazotvornosti.
Po hudbě a textech je stejně výrazný a barevný také zpěv. I v něm Marta Svobodová rozdává svobodu, přirozenost a radost. Neznamená to však, že by ostatní členové byli pouze do počtu. Své nástroje ovládají znamenitě (housle Evy Svobodové jsou naprosto úchvatné), přidávají srdíčko a navíc všichni i zpívají.
„To si piš, že mě nechytíš, že ti zase uteču,“ zpívá Svobodová ve skladbě Tunel. A něco podobného platí i o muzice Budoáru staré dámy. Občas máte pocit, že už jste do ní pronikli, chytli jí, pochopili a najednou frnk, už je zase někde jinde. Zábavná honička.

Karel Souček

****

http://www.golias.cz/