Recenze na album

Jako když koukáte ven z okna, ležíte v posteli a vidíte tak jen špičky stromů, co se houpou ve větru a najednou se nepravidelně otřesou. A zas. A znovu. Přesně tak působí Dobrou noc, světlo. Nová deska krásné (bez nadsázky opravdu jedné z nejhezčích, aspoň ze tří pětin) brněnské kapely Budoár staré dámy. Prostě vám nezbývá nic jiného, než se z rozlenošení zvednout a zvědavě kouknout, co se to tam děje.

Možná hned nechytnete pravý důvod toho chvění. Když bude pokračovat dost dlouho na sto procent si na něj navíc zvyknete a pak už jen zřídkavě budete nahlížet, jestli už náhodou nějaké ten otřásač nevylezl na povrch. A i přesto, že nevylezl pořád víc a víc budete chápat, co se to pod tím stromem děje. Jako intuice, jako zapomenutá a znovu připomínaná přirozenost. Pravda, možná by se našlo i normálnější přrovnání, než tenhle zvláštní strom, ale to už bychom pak nemohli psát o Budoáru. (Smysl hledejte v dalších odstavcích).

Jak působí každá nahrávka Budoáru? Nejdřív s vámi trošku zamává, protože ani netušíte, co si o ní myslet (možná taky naštve - že jste za ní uvalili nějaký peníze a že jí věnujete čas). Pak ji zašantročíte. A po nějakým čásku přemýšlíte, co vám to drnká v uších. A zase ji vyšantročíte. A pak už se jí nikdy, nikdy nezbavíte.

A je přitom úplně jedno, jestli to byla potrhle dvouakordová deska první – Na hraní. Nebo nehitovka plná hitů, deska druhá – My o vlku. A nebo deska třetí, která teprve na svůj hit čeká.

Vím, je to zvláštní věc – čekat na hit u už natočené desky. Jenže skoro u všech brněnských kapel, které berou svůj základ z tamní tradiční rockově-alternativní scény, tohle platí. Ať už jde o Syčáky, Květy, Budoár… Jejich desky je třeba nejdřív hodně poslouchat a teprve pak si vybrat song nejmilejší. A věřte nebo ne, nebudete sami, kdo si vybere ten samý jako vy.

Dobrou noc, světlo vychází ze slavných základů Synkop 61, Vulkánu, Atlantisu, Oldy Veselého, Rocky Eagles, Elefteriadu, Ulrychových, Dunaje, Václavka, Fajta, Bittové… a je plné symboliky, kterou poutá a nepouští. Jako když poprvně dostanete do ruky nějaký hlavolam, nebo děsně zašmodrchaný uzlík a chcete ho stůj co stůj rozluštit a rozmotat. A trávíte tím dny a týdny. Je to jako posedlost. A postupně nacházíte, že tuhle je kousek, na který se dá aplikovat chápání imaginace Vypsané fiXy, támhle zas vykukuje WWW. A zbytek je už jen na vás samotných.

Lehkost podání Budoáru je v přímém kontrastu s fatálností některých prohlášení. Hudba se pohybuje v rozpětí ukolébavky a hardrocku. Slovní spojení vynikají hravou libozvučností i nepochopitelnou (až dadaistickou) kombinatorikou sem tam neakceptující českou gramatiku. A v součtu – Budoár v čele s Martou Svobodovou je skvělý, ale bez trpělivosti nepřístupný. A najisto se z něj nikdy nestane mejstrým.

Dobrou noc, světlo je deska pro ty, co jsou rádi na světě a uvědomují si, že to bytí je věc proklatě komplikovaná. A není pro ty, kteří si to uvědomují a lamentují nad tím. Nedá se poslouchat a nemyslet na ni. A dá se na ni myslet a neposlouchat ji. Má v sobě totiž představivost velkých básníků a romanopisců a bezprostřednost malých dětí. Nepochopitelnost ženských srdcí a jednoduchost touhy po nezestárnutí. Je jednoduše krásná. Stejně tak, jako tři pětiny Budoáru staré dámy.

PS. A na ten strom ze začátku zapomeňte, nepatří do recenze. Jen jsem chtěl, aby to nebyla úplná nuda. Když prostě vezmete nějaký divný spojení, zabalíte ho do pěknejch slovíček a nakonec to dá význam jen vám samotným, tak to je totiž taky Budoár staré dámy.

PPS. Jo, a když jsem se před chvilkou zase díval z okna, pořád tam nic nebylo a ten strom se zas tak divně chvěje. :-/

autor: dardzi

http://www.superbeat.cz/clanek/22294-budoar-stare-damy-dava-dobrou-noc-svetlu.html