Recenze na album

Ni zisk, ni slávu aneb Hrají nám Květy

I.
Je to trochu k naštvání, ale v české populární hudbě už to tak zkrátka chodí: zatímco nebetyčné pitomosti nestačíte odhánět, po kvalitě musíte pátrat takřka svépomocí. Tlačenice je veliká a mechanismy, které přivádějí na světlo mediálního úspěchu nová jména, nepodbízivé originalitě příliš nepřejí. Brněnské kapele Květy nepomohl ke slávě dokonce ani loňský Anděl v kategorii alternativní hudby. Přesto lze říci, že Květy jsou na tom – na české poměry – vlastně docela dobře: v Radiožurnálu či na Evropě 2 je sice nezaslechnete, mezi příznivci nekomerční hudby však mají velmi dobré jméno, poměrně často – na české poměry – koncertují a cédéčka jim vydává renomované nezávislé nakladatelství Indies. V jejich katalogu lze najít nejen aktuální novinku Střela, zastavená v jantaru, ale i dvě starší alba, Kocourek a horečka (2006) a Jablko jejího peří (2004).

II.
Květy jsou úkazem, který se na naší hudební scéně objevuje jen výjimečně. Nabízejí totiž nejen pozoruhodnou a originální hudbu, ale také – což je ještě vzácnější – neméně pozoruhodné a originální texty. A aby toho nebylo málo, se záviděníhodnou samozřejmostí spojují zdánlivě neslučitelné polohy: sebedrásavě teskné akustické písničkářství a hravou zálibu v úletech všeho druhu. Důležité přitom je, že ony úlety (ať už hudební nebo textové) nepůsobí jako naschvály a už vůbec ne jako z nouze ctnost: Martina E. Kyšperského lze mezi českými textaři považovat za jednoho z mála skutečných básníků, všichni členové Květů jsou schopní hudebníci a jejich hudba může znít příjemně nejen zarytým alternativcům. Zakladatelem a hlavní kreativní silou Květů je zpěvák a kytarista Martin E. Kyšperský; do »dospělého« období nicméně kapela vstoupila až po příchodu bubeníka Aleše Pilgra (poprvé se představil na albu Daleko hle dům z roku 2003). Kyšperský s Pilgrem tvoří osu Květů dodnes a je to právě kombinace Pilgrovy pramálo rockové, roztříštěně znějící rytmiky s neméně mozaiko vitými Kyšperského písněmi, která (vedle nezaměnitelného zpěvu) vytváří výrazný, dobře rozeznatelný zvuk. A to i navzdory tomu, že Květy s chameleonským potěšením přeskakují ze stylu do stylu a žánrová neuchopitelnost je jedním z jejich charakteristických znaků. Stejně jako Pilgrova malebná bubenická souprava, sestávající z dřevěného rámu ověšeného všemožným harampádím (včetně umělohmotných dětských hudebních nástrojů), s virblem po straně a basovým bubnem, na který se pomocí jednoduchého mechanického převodu hraje »za roh«. Současné Květy jsou ovšem čtyřčlenné: baskytarista Ondřej Čech se podílel už na nahrávání posledního cédéčka, úplným nováčkem je houslista Albert Novák. Stálým hostem je bývalá členka Květů Marta Svobodová (jinak »šéfová« Budoáru staré dámy), která přidává čistý dívčí vokál, výtečně pasující k expresivnímu, lehce zastřenému Kyšperského zpěvu. Květy jsou skupina velmi zábavná, nikoli však veselá – Kyšperského typickým motivem je opuštěnost a opouštění, případně vzpomínání na zmizelé, nepřítomné či mrtvé. Někdy má podobu docela konkrétní, třeba v písni o osamělém toulání Paříží, jindy se objeví v obratu napůl zlehčujícím

Že proti původnímu plánu
mám v srdci jednu ženu
a toužím být s ní
a ona není

nebo v obrazech výsostně básnických

Až do tvého města, které jmenuje se samota
přijede cirkus – a to jsem jenom já
postavím stan
ty všechna místa obsadíš a víš,
že zítra budu pryč

Zabřednutí do přílišné srdceryvnosti brání všudypřítomná ironie, obsažená nejen v textech (na koncertech i v žertovných promluvách mezi písněmi), ale především v samotné hudbě. Příkladem může být skladba Taťána z cédéčka Jablko jejího peří, v níž do »latinsky« odlehčené nálady překvapivě nastoupí dramaticky znějící smyčcové kvarteto, skrz jeho ušlechtilý zvuk se však nemilosrdně prodírá skřípavé a lehce falešné sólo na dětskou klávesovou foukací harmoniku.

III.
Album Střela zastavená v jantaru působí oproti svým předchůdcům trochu spořádaněji. Květy nikdy nestavěly na přímočarém rockovém drajvu a šlapající rytmice, tentokrát však v pomalejších písních směřují k téměř jazzové houpavosti (především zásluhou baskytary Ondřeje Čecha). Nechybí však ani překvapivé střihy, dávka úderného chaosu a zvukové kutilství: například hned v úvodním songu Pověsím prádlo hraje Kyšperský s prádelními kolíčky rozvěšenými na strunách kytary (zní to překvapivě dobře). Jako zpěvák zas umí – tak trochu po třešňákovsku – dodávat textům »osobní ručení« a významově zatěžkávat zdánlivě nenápadné detaily. Jiná věc je, že rostoucí expresivita zpěvu může být zbraní poněkud dvojsečnou (tím spíše, že si Kyšperský nedělá těžkou hlavu z obrácených přízvuků nebo otevřených vokálů). Střela zastavená v jantaru neobsahuje tak chytlavé »hitovky«, jakými byly na starších cédéčkách skladby Pasáček ovcí, Jakub a medvěd nebo Okna do zahrady; nabízí však hudbu, která se postupně otevírá a překvapuje i při opakovaném poslechu (vychutnat si lze třeba křídlovku hostujícího Michala Gery). Totéž platí i o textech s množstvím snově vykloubených, často depresivních obrazů, jimž vévodí opakovaný motiv mrtvých nebo nenarozených dětí. Ten zazní i v nejvýraznější písni celého alba:

Moře má své vlastní děti
– a je jich moře v tom moři…
vlasy jim leží na hladině
a mění svůj tvar líně

my už žádný děti mít nebudeme
my už jenom poplujeme…

Brněnská alternativní scéna je v české hudbě pojmem už více než dvacet let; Květy tuto tradici rozvíjejí způsobem navýsost sympatickým, svébytným a také vzácně vyrovnaným. Do úzké špičky české nekomerční hudby se bezpečně řadí nejen nové album, ale i celá jejich »dospělá« tvorba.

VLADIMÍR MIKULKA

http://www.divadlo.cz/noviny/clanek.asp?id=15885