Recenze na album

Album Těšínské niebo/Cieszyńskie nebe obsahuje skladby Jaromíra Nohavici v podání herců Těšínského divadla a navazuje na stejnojmenné česko-polského představení, ve které tyto písně zazněly. Aranže měl na svědomí Tomáš Kočko, části textů přeložila do polštiny básnířka Renata Putzlacher, režisérem představení je Radovan Lipus. V divadle jsem Těšínské niebo bohužel zatím neviděl, budu tedy hodnotit písně samotné.

obal CD Těšínské nieboTěšínské niebo rozhodně potěší každého milovníka Nohavicovy tvorby několika dosud nevydanými skladbami. K takovým raritám patří úprava lidové Kaliny, sborová Hymna HC Oceláři Třinec a především kultovní píseň Pane prezidente, o které pan autor tvrdí, že sám ji nikdy nenahraje. Nicméně coververzi se naštěstí nebránil. Další zvláštností je, že téměř všechny písně zde najdeme v česko-polských verzích a Těšínskou dokonce ve čtyřjazyčné úpravě.

Na Těšín, město rozdělené mezi dva státy, Nohavica odkazuje v řadě svých textů. Je logické, že se právě tyto písně na projekt dostaly. Patří mezi ně samozřejmě zmíněná Těšínská, dále Dokud se zpívá (“Z Těšína vyjíždí vlaky co čtvrthodinu…”) nebo Bláznivá Markéta (“v podchodu těšínského nádraží”). Zajímavé črty “obyčejného života” v tomto neobyčejném městě představují písně Jacek a Vilem Fusek. Vedle toho však na albu najdeme i skladby, které a priori s Těšínem mnoho společného nemají, avšak dokreslují obraz Nohavicovy tvorby. Na albu tak najdeme klasiku typu Zítra ráno v pět nebo Komety, mrazící výpovědi z alba Divné století (Sarajevo, Danse macabre, Petersburg, Litanie u konce století) nebo milou a poetickou Svatební.

Tomáš Kočko se v roli aranžéra nepouštěl do žádných velkých dobrodružství. Pouze místy podpořil obsah písně adekvátním nástrojovým obsazením (klarinet evokující klezmer v Těšínské a v Danse macabre, varhany v Litanii u konce století), avšak ve většině případů patrně pouze hledal zajímavý, avšak nerušící nový zvuk (pěkné a netuctové je například časté využití cimbálu). Pouze zakomponování melodického motivu ze Tří čuníků do Vilema Fuska, a ukázky projevů komunistických politiků v Jackovi se dají označit jako odvážné úpravy.

Za zvláštní zmínku stojí Těšínská, jejíž text postupně přechází z češtiny do polštiny, poté do němčiny a nakonec do novohebrejštiny (ivritu, tedy nikoli do jidiš, jak uvedl Pavel Klusák v recenzi pro časopis Týden). Píseň začíná klidně, baladicky, s velmi pečlivou výslovností. Polská pasáž je svižnější, německá ještě zrychlí a při hebrejské sloce už posloucháme skočný klezmer. Velmi se mi líbí i aranže Maškarního plesu nebo tikot hodin v Mikymauzovi. A krásná je i Bláznivá Markéta s akordeonem.

Jaromír Nohavica nazpíval pro Těšínské niebo pouze úvodní prolog Nebe je tu (nejde o novou píseň, jak jsem četl v promo materiálech, nýbrž o zkrácenou verzi skladby z alba Moje smutné srdce). O ostatní písně se podělili herci a herečky českého i polského souboru Těšínského divadla. Ano, herci i herečky. Zatímco někde jsou smíšené duety zcela na místě (Sarajevo), jinde ženský vokál přinejmenším překvapí (Velká voda). A angažmá Haliny Pasekové v písni Pane prezidente je omezeno pouze na jedinou větu a působí spíše rušivě. Na albu sice znějí písně z divadelní hry, avšak posluchač je zde vnímá samostatně, bez vizuální složky. Vzhledem k tomu, že jde o studiovou nahrávku a ne o záznam představení, mohli se herci v některých případech snažit více zpívat než hrát. Příliš “herecká” výslovnost například ruší v Maškarním plese a u Pane prezidente bych mluvil přímo o přehrávání role. Naopak velmi příjemně se poslouchá hlas Markéty Tiché a jejího partnera Dariusze Waraksy v Zítra ráno v pět nebo ostřejší projev Barbory Niedobové v Sarajevu.

Do systému střídání polských a českých pasáží jsem nepronikl. Někde podle mne nemá žádné hlubší opodstatnění (Mikymauz), jinde je tento “babylonismus” pochopitelný a vítaný vzhledem k internacionálnímu tématu i k formě skladby (Litanie u konce století). A při Danse macabre, kde o tom, že “šest milionů srdcí vyletělo komínem”, zpívají Polka česky a Čech polsky, opravdu mrazí v zádech tak, že interpretům odpustíte všechny výslovnostní i rytmické nepřesnosti.

Výhrady k interpretaci, které jsem uvedl, jsou pouze drobné. Až uvidím představení, možná některé názory ještě přehodnotím. V každém případě považuji Těšínské niebo za jedno z nejzajímavějších alb roku 2004. Zároveň je beru jako další doklad toho, že coververze mají smysl, pokud se dělají s úctou k originálu a přitom s touhou sdělit něco nového.

Milan Tesař

http://www.proglas.cz/index.php?id=296&case=566&text=1