Recenze na album

Vladimír Václavek - Ingwe

Vladimír Václavek nechal v posledním období usnout skoro všechny projekty, jejichž byl členem i motorem, a nejčastěji je k vidění sólo, případně v duu s bubeníkem Milošem Dvořáčkem. Se závěrem loňského roku vypustil do světa své třetí sólové album, tajuplně nazvané "Ingwe". Další sólový zásek Vladimíra Václavka a jeho přátel nevybočuje z řady projektů, kde je "Venca" ústřední osobou a všechny obeznámené s jeho tvorbou tak sotva něčím překvapí. Zapomeňte na gejzíry nápadů a energický nářez Dunaje, Klar, E a koneckonců i Rale. Podobně jako předchozí sólový materiál, má i tohle album nejblíže k již neexistujícím kapelám Čikori a VRM (z jejich repertoáru a jediného alba je tu ostatně přepracovaná hned úvodní "Co mi chybí"). Meditativně vystavěné rozsáhlé skladby (celá polovina jich přesahuje stopáž deseti minut) svědčí o autorově umanutí, přesvědčení o správnosti cesty bez ohledu na komerční dopad, nadčasovosti a pevnosti názoru. Koncertně byl program prezentován jako společný Václavkův se zpěvačkou Feng-Jün Song. Není pochyb, že její éterický hlas byl dobrou volbou, ale na druhou stranu snad až na skladbu "Hádanka" jen dokresluje celek a rozhodně není tak rovnocenným partnerem, jakým v minulosti bývala Iva Bittová. Zpěvaččin vklad na albu nevybočuje z toho, co výsledku dali i ostatní spolupracovníci, parta vesměs osvědčená už na předchozí desce. Vedle akustického základu však také tentokrát mnohem větší prostor dostala elektronika, takže efektované kytary (vedle samotného protagonisty i Peter Binder) a především sampler Luboše Malinovského jsou tím, co určuje aktuální výsledek. Není pochyb, že nemalé procento skladeb vznikalo jako pevná kostra postupně obalovaná improvizacemi. V mnoha směrech nahrávka navazuje na předchozí "Písně, nepísně", rozvíjí je, a mnohdy se nebojí i jít dál. Pracuje se tu s minimálními prostředky, opakováním motivů, zvuky jako stavebním materiálem, pocity i pečlivě dávkovanými vklady hostů. S malou nadsázkou lze říci, že to je nejen hudba pro uši, ale pro vnímání všemi smysly. Vhodná jen pro toho, kdo je ochoten se oprostit od zavedených schémat, nesmírně svobodná ve svém vyjádření, a pravděpodobně dost nudná a monotónní pro posluchače hledajícího jen zábavu a povrchní kulisu. S tím ovšem souvisí i nemalé nebezpečí pro autora. Od téhle desky už je jen krok do uzavření se do svého vlastního světa, podlehnutí iluzi o nedotknutelném umění s velkým U, vykrádání sebe sama a ustrnutí v pohodlném nalezení modelu pro další a další stejná alba. Stačí se rozhlédnout mezi vrstevníky. Tím, že album rozhodně nepůsobí nijak vykalkulovaně, a do jeho vzniku hodně zasahovala náhoda, bylo určitě dobrodružné nejen pro své tvůrce, ale je svým způsobem zábavné i pro posluchače v možnosti objevovat jeho na první poslech skrytá zákoutí. Čím hlouběji se vám podaří se do něj ponořit, tím zajímavěji se může jevit. I přes to, že ho sotva lze obehrávat denně, nabízí dost možností jak vykompenzovat nepřítomnou atmosféru koncertu. Na druhou stranu si je nutno přiznat, že jsme už od Václavka slyšeli i silnější a nápaditější materiál, a že tahle deska, ač nemá laťku nějak extrémně nízko, nápaditosti alb Rale či Dunaje zkrátka nedosahuje. Václavek zkrátka předkládá další dobrou, ale nikoliv v kontextu ostatní tvorby výjimečnou desku. Pro někoho to může být málo, pro jiného překvapivě dost. Kdyby nic jiného, v konfrontaci s albem "Party", které jeho bývalá spolupracovnice Iva Bittová natočila s DJem Javasem a vydala prakticky ve stejnou dobu, vítězí Václavek na celé čáře.

Tonda Kocábek, 24.01.2006, http://www.freemusic.cz/clanky/4431-vladimir-vaclavek-ingwe.html