Recenze na album

Brněnské skupině Hrozně pomalu táhne na čtyřicítku – koncertovat začala v roce 1982. Po několika kazetách a neoficiálních nahrávkách vydala až v roce 2013 svůj debut na CD, album Už není čas. Novinka Ticho, na které kapela pracovala v posledních dvou letech ve studiu Indies, překvapí čistším zvukem a jasně slyšitelným napětím ve stavbě písní.
„Dospěli jsme do stadia, kdy chceme ty písně víc cizelovat. Uvidíme, co z toho bude,“ prozradil zpěvák a hráč na metalofon Martin Kozlovský v rozhovoru pro Brno – město hudby v roce 2017. Zatímco minulé album vzniklo z větší části za jediný víkend („Ale myslím, že to vůbec nevyšlo špatně,“ komentoval tehdy baskytarista Jaromír Řehoř), na novince kapela pracovala postupně po menších částech. Přesto se z nahrávky nevytratilo nic z kompaktního zvuku, který se povedlo přenést na předchozí album, a navíc posluchač dostává řadu nikoli zanedbatelných detailů. Jednotlivé nástroje čitelnější, zpěv srozumitelnější a především z bicích nástrojů se stal suverénní nositel děje po boku baskytary, akordeonu, metalofonu a hlasu. Ostatně není asi náhodou, že album začíná rytmickou figurou, v níž se teprve po pár taktech k bicím Pavla Magnuska přidají další nástroje.
Popsané změny však nejsou nijak radikální. Technologie nahrávání, dobrý mistr zvuku (Dušan Souček) a kvalitní studio hudbu Hrozně posunuly, aniž by se naštěstí vytratilo cokoli z podstaty kapely, která sice v 80. letech patřila k brněnské nezávislé scéně, ale současně stála mimo hlavní alternativní proudy. Její neobvyklé nástrojové obsazení se ani s přibývajícími léty nevyčerpalo, Martin Kozlovský navíc vedle metalofonu používá zvonivý zvuk kalimby. Kozlovského deklamativní způsob zpěvu/polorecitace naprosto odpovídá výrazně rytmickému a staccatovanému charakteru písní a v okamžiku, kdy by posluchač mohl mít pocit „stále stejné písničky“, postaví se za mikrofon Jaromír Řehoř s odlišnou barvou hlasu. Ještě větším překvapením je pak v písni Má milá hostování kytaristy Myšilova (ano, na albu kapely bez kytary se ozve nefalšované kytarové sólo) a epizodní role ženského hlasu (Eriky Kolaciové) tamtéž.
Podobně jako v případě minulého alba Už není čas přináší i Ticho směs písní novějších a úplně starých (skladby Už mi z toho jebe a Stejné ženy, stejní muži měla kapela v koncertním repertoáru už 80. letech). Nadčasová – nebo lépe z normalizačního bezčasí vycházející – poetika Martina Kozlovského je kupodivu platná i v dnešní době. Navíc umění zkratky („I my jsme zapleteni do té hry / i my se nemůžeme vystát / I my jsme zapleteni / i my se nemůžeme“) souzní s repetitivní a přitom na rytmických detailech postavené hudbě skupiny.
Bylo by však nespravedlivé omezit písně Hrozně na struktury, rytmus a zkratku. Martin Kozlovský ve svých textech sice dokonale popisuje pocity odcizení (Stejné ženy, stejní muži), vnitřního vyprázdnění (Blues) i bolesti (Dojít až tam), ale zajímavá je i jeho role vypravěče příběhů. Přitom píseň nemusí obsahovat jeden souvislý příběh, ale spíše několik drobných epických črt, které například z tříapůlminutové skladby Akrobat dělají povídkovou sbírku v kostce. Za zmínku a ocitování stojí také maximálně úsporný text písně Opera: „Řek jsem si / že napíšu operu / kterou jistě někdo natočí. / Bude to totiž opera / k významnému / kulatému / výročí!“ Ještě úspornější je „text“ písně Hovenfóra, která by však stejně dobře, a možná lépe, fungovala jen v instrumentální verzi. Podobně se zbytku alba poněkud vymyká veršovánka Tělo (text Jaromíra Řehoře a Pavla Straky se strukturou rýmů AAAA AAAA AAAB).
Hrozně nešli s proudem v době normalizace, později se dokonce na řadu let ze scény úplně vytratili a i dnes stojí mimo hlavní zájem médií a fanouškovských davů (o přeplněné Flédě, kterou po svém nedávném comebacku zažil Dunaj, se jim může jen zdát). Zůstávají však jistotou brněnské scény, mají i po více než třech desítkách let co říct a – sledujeme-li je pozorně – přicházejí stále s něčím novým, aniž by se sami sobě zpronevěřili. I proto se je vyplatí dál sledovat. K blížícímu se významnému kulatému výročí („už“ za tři roky!) možná nenapíšou operu, ale jejich aktuální album stojí za to.

Milan Tesař