Recenze na album

Dežo naladil gitaru

Pavel Klusák

 

Kouzlo hudby Deža Ursinyho, velkého rockového básníka z Bratislavy, se tak špatně pojmenovává. Osobitost i žánrový feeling pro soul a rock;

intelekt i odevzdaný ponor do snu; ambice vytvářet artrockové plochy i cit pro tříminutový popěvek; to všechno se v něm jedinečně snoubilo. Od

roku 1995, kdy zemřel, ho posloucháme už jen z nahrávek. Naštěstí občas nějaká přibude: tak jako teď jeden pozoruhodný odkrytý archiv na albu

Tisíc izieb (které vydávají Indies Happy Trails).

Letos je tomu přesně padesát let, co firma Philips uvedla na trh takzvané kazeťáky: přehrávače magtnetofonových kazet. Kazety pak byly od

sedmdesátých od devadesátých let druhým nejpoužívanějším médiem. Ovšem na rozdíl od vinylových gramodesek a kompaktních disků měly jednu

zásadní vlastnost navíc. Bylo to médium, na které si mohli obyčejní lidé zaznamenávat zvuk sami. Jeden z kvalitních kazeťáků sloužil i v klubu

ve Valašském Meziříčí, kde vzdělaný a nepředpodělaný organizátor Karel Prokeš po léta archivoval cenné muzikanty. Většinou se tehdy nahrávali

ti, kteří nemohli vydávat desky: Dežo Ursiny na tom byl v té době lép e, ale zase hrál naživo svůj repertoár jinak, jedinečně (viz tady písně

Filmové triky, Zelená, Kameň, Tisíc izieb...).. V té době navíc zpívával i Lennonovu Imagine, k jejímuž textu připsal Ivan Štrpka několik

řádků slovenské parafráze.

Ursiny prý vůbec nebyl rád, když tehdy uviděl u mixážního pultu připravený magnetofon. Kapela si nechala zavolat šéfa festivalu do šatny.

„Ursinymu jsem přiznal,“ píše Prokeš v brožuře nově vydaných záznamů, „že mám archiv nahrávek ze všech ročníků Valašského Špalíčku, a pokud

proti tomu umělci nic nenamítají, pořizuji pro svou potřebu také záznamy programů, které organizuji v M-klubu i mimo festival. Pár vteřin se

mi díval do očí a pak unaveně řekl: ´Budem musieť naladiť gitaru...´“ Nahrávka nyní vyšla, přesně po 25 letech. Vlastně vycházejí dvě: na

nabitém ročníku 1989 uvedl Prokeš i Jima Čerta – tehdy pro jistotu pod občanským jménem František Horáček; rabiátský koncert teď vychází coby

album nazvané Světla a stíny, což se k Čertovu osudu hodí.

Byla to tehdy doba bez soukromých nahrávacích studií, bez poměrně laciné záznamové elektroniky, a už vůbec bez možnosti rychle a bez povolení

své dílo publikovat. Při dnešní situaci se to skoro až těžko chápe: na autorská práva a honoráře tehdy u nás víceméně nikdo nemyslel, šlo o

přežití kultury.

 

Proto teď, po čtvrtstoletí, musí člověk myslet na to, kolik pásků a kazet se tehdy natočilo – z koncertů na pražské Chmelnici, Petynce či na

vysokoškolských kolejích, v nejlepších klubech v Brně, na festivalech jako byl ten v Lipnici. Dá někdy někdo dohromady zvukovou kroniku těch

let, kdy se subverzivnost snoubila s prestiží mít dobrou poetiku? Leckdo z těch kapel a osobností si vydal svoje po listopadu 1989 – ale tolik

toho zůstává roztroušeno po soukromých záznamech. Nedávno vydaný koncert velvetovské Nico, organizovaný Lenkou Zogatovou, nebo právě staronové

záznamy z Valašského špalíčku dávají znát, že je to inspirativní poslech dodnes. A že je to dokonce dobrý korektiv k dne& scaron;ku,

publikačně tak horlivému.