Recenze na album

Ty syčáci: Eldorado  (Indies Happy Trails)   


Ty syčáci, seskupení v čele s hlavním strůjcem a démonickou postavou, Petrem Vášou, jejíž rozpuštěné vlasy už notnou dobu jistě navštěvují nejeden dívčí sen, už deset let na deskách rádi zaznamenávají konceptuální pásma. Celkem šesté řadové album s názvem mýtického města v tom nejen pokračuje, ale v naplňování primární myšlenky jde zatím nejdál. V kontrastu s koncertní živelností, kde je pohybová složka téměř rovnocenná hudbě, zdůrazňuje aktuální album až posedlost ztvárněním nápadu a perfekcionismus v jeho provedení.

Přes absenci vizuálního dojmu poslech silně připomíná divadelní zážitek, zatímco hudební doprovod deklamovaných textů zas víc než běžné písničky působí jako kdyby jednotlivé skladby vznikaly podobně jako výtvarné dílo. Brno mělo vždy mezi příznivci alternativní hudby dobrý zvuk, ale to, jak je v tomto případě uplatňována svoboda ve skladatelském i muzikantském přístupu i tvůrčí hravost při realizaci, jen těžko nalézá mezi kolegy konkurenci. Ty syčáci se nevzdávají svých charakteristických poznávacích rysů, ale zároveň se nebojí vyzkoušet prakticky cokoli nového.

Nahrávka se od dosavadních "syčáckých" skladeb výrazně vzdaluje směrem k Vášovým sólovým produkcím fyzického básnictví. Obejde se bez českých textů na úkor rytmicky recitovaných novotvarů, slov z latiny, angličtiny a umělého jazyka, ne nepodobného tomu, který využívají DVA. A také jen v minimální míře staví na zvuku  klasických hudebních nástrojů - dříve běžná kytara a baskytara se tu objevují jen výjimečně. Mnohde je totiž hravě nahradily samotné hlasy základního tria, a podstatným stavebním prvkem aktuální desky je i použití sampleru.

Nové jsou oproti minulosti i ženské hostující hlasy (jen členka někdejší skupiny Sledě, živé sledě Jennifer Helia DeFelice a písničkářka Jana Šteflíčková se ozývají v plné polovině skladeb) a méně zpěvu - ten se objevuje spíš ojediněle, například ve zdařilém duetu Tomato. Chvíli také tradičnímu posluchači, který kapelu sleduje léta, bude zřejmě trvat, než si uvědomí, že zcela rezignovala na rockové kořeny, čímž se novinka výrazně liší hlavně od minulého alba Krása, které je naopak na návratu ke klasickému rocku sedmdesátých let, celé postavené.

Právě hravostí a nápaditostí se Eldorádo přibližuje tomu nejlepšímu, co zatím Ty syčáci (především ve svých začátcích) vytvořili a předchozích několik alb tak nechává za sebou.  Je muzikantsky odvážné i vtipné, působivé otevřeností všem vlivům i svou "mezinárodností".  A zároveň se vstřícností a melodikou dá použít jako praktický důkaz nesmyslnosti častého pohledu, že alternativní hudba je cosi nestravitelného. Tohle hledání, které jistě ocení každý vnímavý posluchač, má svůj smysl.

Antonín Kocábek