Recenze na album

Píseň jako klíč ke světu
Zpěvačka a houslistka Jitka Šuranská vydala své první album Nězachoď slunečko. Poté, co si tato talentovaná muzikantka vyzkoušela, jaké to je hrát s cimbálovou muzikou, v duu, ve folkrockové kapele, rozhodla se nakonec vyzkoušet i hraní zcela sólové – jenom s přístrojem, který se nazývá loop-station a umožňuje jednomu člověku na pódiu vrstvit několik hlasů a tvořit tak před přímo před lidmi aranž k písni. První samostatné vystoupení měla vloni na festivalu Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou. Po roce se do Náměště vrací. Ovšem  už s novým cédéčkem, jehož dramaturgie vychází sice ze sólového hraní a je obohacena o řadu hostů. Těmi nejdůležitějšími jsou slovenský houslista (a v případě Jitčina CD i producent) Stano Palúch a jeho kolegové z Tria Pacora, což je špičkové etnojazzové uskupení, jakých ve střední Evropě moc nenajdeme.  Stejně jako Palúch, tak i cimbalista Marcel Comendant patří k nejuniverzálnějším hudebníkům současnosti, schopným se vyjádřit téměř v jakémkoli hudebním žánru. Vedle Jitčiných houslí je právě Comendantův cimbál hlavním spolutvůrcem  základních hudebních barev na CD.

Na celém albu je však pozoruhodná především jedna věc: Ačkoli jsou všechny písně moravského lidového původu, zhusta i značně starobylého, tak jejich zpracování se výrazně liší píseň od písně: jednou tu slyšíme ohlas staré klasické hudby, jindy rumunské pregnantní rytmiky nebo jazzového standardu. Multiinstrumentalista Marek Pastirik vnáší širokou škálou nástrojů další barvy: jeho duduk zní  blízkovýchodně, gajdy irsky, saxofon jazzově, kaval balkánsky. - Kdybych četl takovouto recenzi, měl bych důvodné obavy, že to bude zase další uměle slepený konstrukt – vždyť, co má tenhle instrumentář společného s Moravou?

Při poslechu však veškeré pochybnosti odpadnou, muzika plyne přirozeně jako říčka v lese. Excelentní muzikanti se s nadhledem propojují s moravskými písněmi – a to je ten klíč – v jejichž melodice můžeme najít nitky od západní Evropy přes oblast karpatského oblouku až do přední Asie. Bodejť by ne, vždyť moravská kultura byla v minulosti ovlivňována pohyby obyvatelstva z Balkánu, vpády východních i západních nájezdníků.  Jestli se někomu podařilo přirozeným způsobem napojit na všechny ty staré skryté kódy, tak je to právě Jitce Šuranské a producentovi Stanovi  Palúchovi.  A přitom výsledek je výsostně moderní.

Neměl bych o tom cédéčku asi psát, a už vůbec ne tak pěkně, protože můžu být podezřelý ze střetu zájmů – s Jitkou jsem léta hrával (CD Písňobraní), stejně tak se Stankem Palúchem (společná kapela Teagrass). I na tomto cédéčku jsem si brnkl, ale jenom symbolicky, jako host. Od začátku je to Jitčina vlastní stopa a její vize a to, že nepůsobí kladně jenom na mě, dokládá i článek Jakuba Patočky o brněnském křtu 18. června ve Staré Pekárně. http://www.denikreferendum.cz/clanek/15776-moravske-folkove-obrozeni-mozna-prave-zacalo

A to jsem ještě pominul textovou stránku – ty krystalické lidové texty tvoří dohromady něco jako dívčí (nebo i ženské) zaříkávání, čarování. Tanec kolem lásky ze všech stran. Ani to skvělé muzikantství to nepřebije.

Nezachoď slunéčko, nezachoď mi eště,
eště je můj milý na dalekej cestě.

Kdybych já věděla, na kerej jde straně,
poslala bych jemu štyry koně vrané.

Štyry koně vrané, sedlo malované,
vysedni, synečku, vysedni si na ně.

Slunéčko zachodí za les javorový
a rosička padá na stromek višňový.

Padaj ty, rosičko, na můj rozmaryján,
jak mi on uroste, milému ho podám

Jiří Plocek
Kulturní noviny