Recenze na album

Osm písní s hosty a 26 skladeb naprosto sólových přináší dvojalbum, na jehož dramaturgii řadu měsíců spolupracovala interpretka se zástupci vydavatelství Indies. Základ byl jasný: kompletní obsahy dvou prvních zpěvaččiných LP desek (Dagmar Andrtová-Voňková a Živá voda), doplněné o bonusy. Oněch bonusových nahrávek bylo k dispozici více než oněch devatenáct, které se nakonec k posluchačům dostaly. Navíc se nové nahrávky vynořovaly z šuplíků i v době, kdy už deska byla téměř hotova a kdy podle původních plánů měla dávno být na trhu. Nicméně nakonec jsme se dočkali. Před sebou máme dva disky plné úchvatné muziky, které první dámu českého písničkářství představují dostatečně pestře.

Zatímco ve druhé polovině 90. let Andrtová experimentovala s instrumentální hudbou (viz společné album s Radimem Hladíkem Voliéra), v celém zde sledovaném období (1976–95) se věnovala písním. Jediná instrumentálka na dvojalbu, Cikánská koncovka, která původně vtipně zakončovala první LP desku, se zde stává drobnou mezihrou, svěží přestávkou mezi pochmurnými baladami.

Ale pojďme k písním. Snad každý při poslechu zjistí, že témata a především interpretace se u Andrtové během let měnily. Vyhozený blues z roku 1976 je například klasická folková balada (s “uschlými loňskými kytkami” v textu), zpěvaččin projev je v ní klidný, méně expresivní než v pozdější době. Jakýsi mezistupeň představuje například Tvůj byl jsem orel z roku 1980 s nezvykle vysoko položeným hlasem. A některé skladby z LP Živá voda z roku 1988 (například závěrečný Zpěv) představují Andrtovou jako ženu předvádějící “osamělý orlí skřek”, o kterém zpívá. Nicméně neplatí, že by se její projev vyvíjel lineárně od “normálního” folku po alternativu. Například Jmelí bych na první poslech zařadil spíše do raného období, ovšem nahrávka pochází až z roku 1984.

Rozmanitý není pouze zpěv, ale i technika hry na kytaru. Někde nástroj jakoby zvoní (Chlapci na tom horním konci), jinde varovně podbarvuje drsný text (V poli stojí trnina s poslední slokou odvyprávěnou jakoby opovržlivým tónem), v další skladbě muzikantka do kytary buší jako drsná rockerka a hned několik technik předvede v Živé vodě (od minimalismu po zběsilý nářez).

Zajímavé je sledovat nejen písničkářčin zpěv a její virtuózní (i když pokaždé jinou) hru na kytaru, ale také texty. I ony se totiž pohybují na velmi široké škále. Lidových textů zde najdeme pouze pět, avšak v řadě dalších případů se Andrtová náladě starých balad zdárně přiblížila. Za pseudolidové můžeme považovat hned dvě úvodní písně kompletu – Ej, po poli jsem chodila a Lipečku, podobně jako ve své době velký hit (můžeme-li v případě Andrtové o hitu hovořit) Chlapci na tom horním konci, zde zařazený mimochodem ve dvou různých verzích. Z úplně jiného světa je “nostalgická vzpomínka na dobu divokého mládí” Desatero noh nebo naturalistické Břicho. Důležitou kapitolu pak představují zhudebněné básně – Carský soud Františka Ladislava Čelakovského a především krásné verše náročného Vladimíra Holana (Bez anděla).

Zmínil jsem úplně na začátku, že v některých písních účinkují hosté. I když by album bylo dostatečně silné i bez jejich účasti, občasné rozšíření aranží písním v žádném případě neublížilo. Jako příklad uvedu syntezátor Ivo Viktorina v singlové verzi Holoubka. Je ku prospěchu věci, i když píseň obstojí i bez něj (kytara je v ní nádherná a zpěv jakbysmet). Kdybych měl volit nejsilnější píseň kompletu, vyhrál by to u mě právě Holoubek.

Dvojalbum Milí moji můžeme vnímat jako cenný dokument (naštěstí ve vzorném bookletu najdeme vedle textů i data vzniku jednotlivých nahrávek a další důležité údaje) i jako příjemný materiál k poslouchání. Jen se do něj není radno zaposlouchat v depresi – neveselých písní je zde přece jen přesila. Jediná drobná výhrada směřuje k dramaturgii – možná by bylo přece jen zajímavější seřadit písně podle roku vzniku, aby byl zpěvaččin vývoj zřetelnější. Jenže chápu, že pak by se úplně rozbila zamýšlená koncepce (dvě celé desky + bonusy). A tak zůstávám u suchého konstatování: výjimečný vydavatelský počin.

Milan Tesař