Recenze na album

Gulo čar mísí cikánskou melodiku s moderními vlivy

Romská hudba je u nás vnímána především prostřednictvím zpěvačky Věry Bílé nebo kapely Točkolotoč. Tedy tradičně. Jako temperamentní, živelná a melodická muzika se silnou romskou poetikou. Dá se ovšem hrát i jinak, moderněji, současněji, což dokazuje album Dlouhá cesta brněnské kapely Gulo čar. Devítičlenný band propojuje klasickou cikánskou melodiku a harmonii s moderními hudebními styly a postupy. Důraz klade na funky, jazz, soul, latinu i taneční rytmy, čímž dosahuje velké pestrosti. Žádné dvě písně nezní stejně, každá něčím překvapuje. Společnou mají jen obrovskou energii, invenci a zapojení srdce. CD zdobí výrazná dechová sekce, barevný ženský vokál Ireny Horváthové a skvělá souhra kytar, kláves, bicích a dechů. Delší instrumentální pasáže v průměrně pětiminutových skladbách dávají jednotlivým muzikantům velký prostor prokázat své hráčské mistrovství. Je to prostě v nich a vůbec není důležité, že nehrají romské lidovky. Bezbřehou radost i hluboký smutek cikánské duše dokáží věrohodně vyjádřit i ve vlastních skladbách. Gulo čar vzešli z pověstné brněnské čtvrti, kde spolu žijí černí i bílí ve zvláštním druhu koexistence. Stejně jako k této čtvrti neodmyslitelně patří jakási šeď a zchátralost, je její nedílnou součástí i hudba. Otevřená všem vlivům a podnětům, přesně taková, jakou formace produkuje. Z romské poetiky čerpají i texty kapely. Jsou pozitivní, objevuje se v nich smích dětí, krásné dny, láska k rodičům i bohu. Dlouhá cesta k vzájemnému pochopení by mohlo být mottem celé desky. „Všichni jen čekáme, kdy už pochopí, kdo jsme. Všichni věříme, že bude dobře. Budeme pospolu a budeme se mít rádi.“ Tak v překladu zní slova titulní písně. I tato deska by mohla alespoň trošičku napomoci tomu, aby cesta nebyla tak dlouhá.

03.10.2003, Karel Souček, Příbramský deník, 6. října 2003