Recenze na album

Album Elida nepozorovaně vplývá do reality

Iva Bittová své nejnovější cédéčko natočila a vydala v USA. O krok a po svém se v něm přiblížila vážné hudbě. Přední představitelka světové alternativní hudební scény Iva Bittová vytvořila díky svému uměleckému instinktu neopakovatelný styl již před dvaceti lety. Její hudba se po celou dobu vine na pomezí alternativy a experimentu, zároveň se však vůči těmto dvěma kategoriím zřetelně vymezuje. Naštěstí. Nezřídka se totiž i dobrým tvůrcům stává, že svou originální hudbu už jen recyklují v nejrůznějších mutacích. Pocit nenaplněného očekávání zažíváme kupříkladu u některých minimalistických skladatelů, kteří si svůj patent drží jako oko v hlavě, přičemž nejde o progresivní postup, ale o muzeální exponát. Čím to, že hudba Ivy Bittové, minimalismu místy dosti blízká, nikdy takové zklamání nepřináší? Jak to, že se Bittová celých dvacet let drží na špici nejen ve stylu a interpretaci, ale především v originalitě? Odpovědí by mohlo být to, že se umělkyně styly nezabývá. Ostatně pokud teoretické otázky stylu řeší tvůrce, bývá výsledek „profesorský“, chudý na spontaneitu. Bang on a Can je pozoruhodná a rozmanitá hudební iniciativa. Byla založena v New Yorku již v roce 1987 a postupem času se stala doslova pojmem. Tato malá agentura se zabývá vším, co souvisí se soudobou klasickou hudbou a sestavuje mimo jiné ze svých hudebníků různé soubory. Jeden z nich, úspěšný komorní soubor Bang on a Can All-Stars, přizval ke spolupráci Ivu Bittovou a doprovází ji na jejím novém albu. Sledujeme tu tedy v posledních desetiletích dosti rozšířený způsob tvůrčího dialogu různých přístupů. All-Stars hrají záměrně v poněkud nesourodém složení na pomezí klasického komorního ansámblu, rockové kapely a jazzové formace, což se pro doprovod Bittové zdá být ideální kombinací, a snad právě proto ji oslovili. Po interpretační stránce dokonalý projev hráčů je navíc nesmírně citlivý a jemný, bez snahy dostat se příliš do popředí. Právě v tomto „málu“ se skrývá patřičný účinek v podobě neopakovatelné zvukové atmosféry celého alba. Vedle básně Elida od Věry Chase se na albu objevují ještě texty Vladimíra Václavka a Richarda Müllera. Zatímco ve Václavkově básničce Zapískej lze postřehnout podmanivou útržkovitost rockové poetiky, trojice Müllerových textů přináší až překvapivě banální fráze typické pro popovou scénu. V samotné hudbě, která je tu samozřejmě rozhodující, jednoznačně dominují ty nejjemnější a nejintimnější polohy, jaké u Bittové známe. Elida se zřejmě nestane takovou bombou jako Bílé inferno a zjevně o to ani neusiluje. Umělkyně se o další krok přiblížila médiu klasické hudby, samozřejmě po svém a se silným nádechem world music. Možná nejtypičtější pro celé album je prchavý instrumentální valčík Ladná Čeladná, v němž je třídobé metrum místy jen stěží postřehnutelné. Polyfonně vedené hlasy nápadně připomínají tintinnabuli styl Estonce Arvo Pärta. Přesto se na albu objevují i bujaré hrátky blízké francouzskému šansonu (Malíři v Paříži). Za pozornost stojí dvojice takřka desetiminutových skladeb (Hopáhop tálitá a Zapískej), jejichž členění připomíná spíše klasickou vícevětou serenádu než vžitou formu písničky. Celkově velmi křehkému a něžnému vyznění alba odpovídá i antigradační uspořádání posledních písní: dostáváme se do stále tišších poloh, takže konec disku, předěl mezi poslechem a skutečným zvukovým světem, často ani nepostřehneme. Roztomilý obal připomínající staré mýdlo Elida připomíná hravostí a originalitou hudbu Ivy Bittové. Ta je dnes podobně jako hudba Janáčkova světově proslulá, mezi širokým českým publikem však sotva kdy dojde patřičného docenění. Buďme rádi, že u nás takové tvůrčí zjevy máme. Nezasloužíme si je.

JAN ŠPAČEK, MF DNES, 16.09.2005