Recenze na album

AMERIKA ČESKÉ HUDBĚ ZASLÍBENÁ

Máte možná také takovou zkušenost, že snažit se písemnou formou sdělit krásné zážitky a pocity bývá mnohem těžší, než podat informaci o nějaké běžné, banální příhodě. Do této situace se dostávám právě teď, když chci referovat o kulturní události mezinárodního význa-mu, a tak musím k tomuto úkolu přistoupit pokud možno systematicky, a shrnout poznatky, které jsem získal poslechem řady hudebních alb, a zvláště toho, které pod názvem ELIDA právě vydali Indies Records, dále účastí na jedné tiskové konferenci a hlavně shlédnutím na-prosto unikátního koncertu. O tom, že IVA BITTOVÁ je už spoustu let hvězdou světového formátu není pochyb. Tento fakt zaznamenala i newyorská kapela BANG ON A CAN ALL STARS, která hraje mo-derní hudbu na nejvyšší úrovni, a na jejímž koncertu Iva vystoupila už v roce 2000. Členové kapely se dohodli, že by do svého repertoáru rádi zařadili i skladby této půvabné Evropanky, která by se navíc měla na interpretaci svých skladeb s Bangem podílet. Iva přijala tuto nabíd-ku jako velkou výzvu pracovat na něčem novém, protože pro soubor s obsazením klavír, kla-rinet, violoncello, kontrabas, kytara a bicí dosud neskládala. A navíc měla do výsledné hudby zakomponovat i svůj hlas a housle. Dohodla se s kapelou, že zhruba z 10% bude ve skladbách ponechám prostor pro improvizaci, a pak se jeden a půl roku tomuto náročnému úkolu věno-vala. Výsledkem byl společný koncert Ivy a Bangu uskutečněný 29. dubna t.r. v Carnegie Hall v New Yorku a pořízení nahrávky pro zmíněné album Elida. Devět skladeb na něm na-hraných dává jednak dostatečný prostor k vyniknutí instrumentalistických kvalit kapely (zvláště skladba s libozvučným názvem Ladná Čeladná a především devítiminutová Hopáhop tálitá), ale zároveň přináší dosud prakticky neznámé kombinace, jakou je například Ivin zpěv doprovázený klavírem Lisy Moore v písních Samota a Nejsi. U té druhé se jedná o zpěv beze slov, ovšem pět písní je opatřeno českými a slovenskými texty, z nichž asi nejdůležitější je ten k titulní písni, což je báseň ze sbírky Věry Chase, která Ivu silně oslovila. Píseň Zapískej s textem Vladimíra Václavka se objevila již před čtyřmi léty na albu Čikori, ovšem v aranži pro jiné obsazení než zde. Album je neobvyklé i svým unikátním kulatým, modrozlatým obalem připomínajícím krabičku na mýdlo Elida, a ještě unikátnějším bookletem.
Je báječné, že české vydání CD Elida přijela Iva s Bangem podpořit do Prahy dvěma koncerty, které se konaly 11. a 12. září v Divadle Archa, a s nimiž byla také spojena tisková konference, na níž se za velkého zájmu novinářů představili společně s Ivou všichni členové kapely. V roli tlumočníka zde zafungoval sám pan ředitel Archy Ondřej Hrab, který přede-vším členům kapely překládal Iviny odpovědi týkající se práce na skladbách i společného působení s kapelou, k němuž řekla, že jí vždycky dělá radost hledání výsledné podoby sklad-by s ostatními muzikanty. Ke spolupráci s Ivou se vyjadřovali i američtí hudebníci, zvláště klarinetista Evan Ziporyn a klavíristka Lisa, a byla to vždy slova plná obdivu a uznání, která z jejich úst zazněla. Koncert byl samozřejmě ještě větším zážitkem než samotný poslech alba, protože přine-sl mnohem více hudby, než může nabídnout jeden kompaktní disk. V první části zahrál or-chestr Bang on a Can sám tři skladby, z nichž jedna doprovázela krátký film Songs for Lou Reed. Když se početné publikum po přestávce opět namačkalo do velkého sálu Archy, ozvaly se tóny houslí doprovázející hlasovou improvizaci, a před pódiem se objevila Iva jako tančící a hrající víla. Bez podpory techniky zaplnila prostor svou hudbou, a posléze se přesunula na pódium, kde dokončila své desetiminutové sólové vystoupení. Plynule se k ní přidala klaví-ristka Lisa a přednesly spolu skladbu Nejsi, která na albu tvoří uklidňující závěr, zatímco zde posloužila jako můstek mezi sólem a plným zvukem celé kapely. A pak už zněly další skladby alba, aby se po té poslední, Elidě, strhl obrovský aplaus nabitého hlediště. Květiny, děkovač-ky, nadšení a úsměvy na obou stranách rampy. A samozřejmě hned vzápětí se vynořila kacíř-ská myšlenka: Zvukové album je hezké, ale ještě lepší by bylo mít tuto hudbu doplněnou i obrazem dění na pódiu, protože Iva se při zpěvu i houslohraní báječně pohybuje a dává tak celému projevu další dimenzi. Takže si můžeme jen poněkud neskromně přát, aby se Přemys-lu Štěpánkovi a dalším hochům z Indies podařilo příště vydat takovýto unikát i na DVD. Byl jsem rád, že jsem si vybral z obou koncertů ten druhý, pondělní, protože to už jsme měli za sebou i odpolední tiskovku, která dala nahlédnout do zákulisí přípravy tohoto projektu. Když jsem o čtyřiadvacet hodin později seděl ve Smetanově síni obecního domu, abych sledoval jak Sir Charles Mackerras oslavuje s dvouměsíčním předstihem své osmdesátiny dirigováním 8. a 9. symfonie Antonína Dvořáka, vzpomněl jsem si samozřejmě na to, že také Iva a její američtí spoluhráči ten večer koncertují – tentokrát ale o pár stovek kilometrů dál, v Londýně. A zároveň jsem si uvědomil, jak mnoho má hudba Antonína Dvořáka a Ivy Bitto-vé společného, přestože je dělí o malinko víc než jedno století – obojí patří v době svého vzniku k tomu novému, progresivnímu a někdy i hodně překvapivému, co se na hudební scé-ně objevuje. Závěrečná věta 8. symfonie jistě připadala určité části českého publika na přelo-mu 80. a 90. let 19. století neslýchaně opovážlivá a avantgardní, stejně jako hudba Ivy Bittové na začátku století 21. A ještě jedno propojení by se tu našlo: Dvořákova 9. symfonie měla světovou premiéru v newyorské Carnegie Hall a o 111 let, čtyři měsíce a třináct dní později se tam odehrála i premiéra nového koncertního programu Ivy Bittové a souboru Bang on a Can. Tak takovéto věci člověka napadají, když mu jsou ve dvou dnech dopřány dva tak strhující kulturní zážitky.

Ivan Kott, Otištěno ve zpravodaji Jonáš-klubu č.1, září 2005