Recenze na album

Nězachoď slunečko nad tou naší worldmusic

 
Jitka Šuranská nahrála své první sólové album, vyšlo nedávno u Indies Happy Trails. Nejedná se o žádné překvapivé zjevení, Jitka Šuranská vystupovala s cimbálovou kapelou, s Jiřím Plockem natočila Písňobraní, v poslední době hrává sólově jen s houslemi a loop station. Na albu s ní ale kromě jiných hostů hraje vynikající Pacora Trio, jehož houslista Stano Palúch nahrávku produkoval. Tvoří také spojnici mezi ní a Plockovými Teagrass, čímž se album Nězachoď slunečko i jeho protagonistka v podstatě zařadili do proudu středoevropské worldmusic. Do proudu hudebně vyspělého, ale také velmi konzervativního.
 

V centru hudebního dění stojí moravské lidové písně. Nejsou z nich pouhé oběti aranžérských fines a exhibicí, charakteristická melodika a textová sdělení zůstávají na prvním místě. Všechno ostatní jsou pouhé vlivy, které i přes veškerou pestrost zůstávají spíš v pozadí. Je to jeden ze dvou hlavních důvodů, proč album působí naprosto soudržně i přesto, že se do něj opírá z jedné strany jazz a ze druhé zase Karpaty a Balkán. Tím druhým a hlavním důvodem je pochopitelně zpěv Jitky Šuranské – kultivovaný a procítěný, s lehkou dávkou dráždivé zemitosti. Tady je dobré si připomenout, že ani výběr písní se nezaměřuje na konkrétní oblast Moravy, ale pohybuje se od Valašska až po Dolňácko. Pohybujeme se tedy skutečně v oblasti world music, v níž jsou domácí zdroje vnímány hodně zeširoka, stejně jako vnější stylové vlivy.

Celé album je rámováno písněmi Nězachoď slunečko a Slunečko zachodí, které tvoří jakýsi prolog a epilog. Zelený víneček se po klidném úvodu rozběhne svižným jazzovým kontrabasem. Musím říct, že mi k dnešní ženě příliš nesedí dotazy na maměnku, zda má svůj věneček šohajovi dáti. V tom vidím snad i jedinou věc, která mě na celém albu ruší a možná to souvisí se zmíněnou konzervativností. Decentní aranže se velmi často pocitově přidržují hudeckého světa, což čiší především z písní, na nichž se nepodílí kontrabas. Několikrát mě ale napadlo, že by možná nebylo marné do nich zapojit něco z experimentátorství Dagmar Andrtové-Voňkové. Není nutné, aby hudba ubíhala pořád tak hladce, slunečko přece nemusí jenom hřát – může být zubaté, může i pálit.

Lanžhotské pole a Zelené se stylově obracejí k jazzu a dýchne z nich podobná nálada jako z kvintetu Zuzany Lapčíkové. Tady je nutno připomenout, že Nězachoď slunečko není žádnou kopií této „konkurenční“ kapely, jak by se při povrchním poslechu mohlo zdát. Při stejných hudebních zdrojích a podobném obsazení samozřejmě není možné, aby se jejich projev občas nesešel. Řekl bych ale, že Zuzana Lapčíková s kvintetem je mnohem víc jazz a Jitka Šuranská s hosty mnohem víc world music. Pokud si album Nězachoď slunečko představíme jako souvislý hudební oblouk, Lanžhotské pole a Zelené tvoří jeho časový, ale i náladový vrchol, k němuž se dobereme přes Soláň, Zasněnou a Dvě Marie. Išla Andulka na trávu s doprovodem pizzicata v úvodu se opět zklidní, stejně jako Bílovští pacholci a Na osice. Rychlá a energická Za vodú nás přenese k Polajce, která se přes hymnicky navrstvený zvuk vytratí k epilogu.

Album je výborné po zvukové stránce, Marcel Gabriel a Studio V odvedli perfektní práci. Zvuk je v souladu s projevem Šuranské kultivovaný, ale přímočarý – neschovává se za přemíru hallu a jiných výrobníků umělého tajemna. Obal s lehce impresionistickou ilustrací by si zasloužil přiměřenější písmo na titulní stranu. Možná stálo za to, aby ji někdo zpracoval úplně celou ručně bez použití počítačové sazby. Nězachoď slunečko se dobře poslouchá a proud písniček na něm plyne jakoby sám od sebe – přirozeně a samozřejmě. Bylo by ale fantastické, kdyby se Jitce Šuranské podařilo na této hudební úrovni přejít k autorskému repertoáru. A je zcela lhostejné, jestli by jej napsala ona sama, nebo někdo jiný. První sólový krok je to výborný, ale bylo by škoda z něj vytvořit donekonečna opakovanou manýru.

Jitka Šuranská a hosté: Nězachoď slunečko. Jitka Šuranská – zpěv, housle, Pacora Trio (Stano Palúch – housle, mandolína, kytara, Marcel Comendant – cimbál, Róbert Ragan – kontrabas, Marek Pastírik – tárogató, alt saxofon, dudy, duduk, kaval, Michal Müller – citera), Jiří Plocek – mandolína, Martin Bzirský – violoncello, Petr Vavřík – baskytara, Marcel Gabriel – bicí. Vydalo Indies Happy Trails, 2013, celkový čas 41:05.

Autor:  Boris Klepal