Neznám mnoho "folkařů". Z těch "mých" mi při prvním letmém poslechu naskočil Mišík (jak by ne?), Bohdan Mikolášek (občasná barva hlasu) i když má Marcel Kříž spíše blíže k zemitému a bodrému Třešňákovi. Jak píšu, limitován chabým hudebním rozhledem, rychlá přirovnání značně pokulhávají. Podobně jako u výše jmenovaných, poslouchám hlavně bigbíťáka přednášející své písně.
Co ho ale naprosto odlišuje od všech ostatních, je spojení s Tomášem Vtípilem. Příjemné, posmutnělé songy oživil tolika "hluky" a doprovodnými nástroji až uši přecházejí. Nutno dodat, že, ač jich je tu snad více, než byli schopni vepsat do knížečky s informacemi, stále plní funkci doprovodnou, což se mi na tom strašně líbí. Nevysvětlujte si má slova špatně. Všeliké zvuky albu prospívají, doplňují, oživují, barví, povalují se - ač ruchy, neruší. Zpívané uhrančivé příběhy by obstály i samy o sobě, kytary se pohybují na širší škále. Od akustiky po elektriku, přes hraní vyloženě doprovodné, nebo třeba výraznější tesání. Ona je taková vlastně celá deska. Čisté nástroje jako klarinet, saxofon, piáno, housle a kontrabas nedají zapomenout na klasický hudební přístup, když porůznu podpůrně hrají a zvukově ilustrují. Rozeseté nečistoty mohou nezkušenému uchu vyloženě vadit a když ne teď, za pár let, po náležitém objevení, se budou na tutovku mnozí holedbat, že se zjevil zázrak. Písničky potenciál vkusné líbivosti nezpochybnitelně mají, byť je skryt pod producentským tahem zdánlivé nepřehlednosti.
Nezbytností je velkorysý obal. 16-ti stránková knížečka s texty a fotografiemi, kterých klidně mohlo být ještě více. Chmurnou krásou vystihují podstatu textů. Pokud byla producentu Vtípilovi ponechána volná ruka, šlo bezesporu o jen tak neviděnou odvahu. Sám za sebe říkám, vyplatilo se a to při plném vědomí, že ne každý, kdo by mohl písničky přijmout, desku zvládne. K jeho škodě.