Recenze na album

Trabandští dechovkáři sice vyhrožovali odchodem do kapelního důchodu, naštěstí pro nás však odpočívat dlouho nevydrželi. Chuť k dílu se opět dostavila. Tentokrát však na sebe nevzala podobu splašeného hříběte, které se cvalem řítí vpřed hlava nehlava, ale moudrého pivovarského valacha, jenž vychutnává tíhu i lehkost každého kroku. A povoz drkotá po kamenitých cestách a podkovičky rytmicky cinkají...


Jarda Svoboda a jeho spoluhráčská suita zrají jako dobré víno. Hudebně, textařsky, a - jak se dá tušit - i lidsky. Po desetileté bilanci se proto rozhodli uzavřít kapitolu skočných dvoutaktních rytmů a vrhli se do volného prostoru experimentální tvorby. Písňovou formu podržují, tempo lehce zvolňují, nástrojové linky krouží pečlivě jako na rýsovacím prkně - s důmyslem a rozvahou. Více šetří s líbivými harmoniemi. Nesnaží se odívat své písně do krásy, ale nechávají krásu, aby vyzařovala z jejich nitra.

Vývoj kupředu je patrný i v oblasti jazykové. Jarda Svoboda, který svými epickými texty, historkami a příběhy připomínal vždy tak trochu středověkého hudce, sáhl tentokrát pro inspiraci do druhé, lyrické kapsy. A našel básně, které by s přehledem obstály i bez hudebního doprovodu, plné úchvatných obrazů, překvapivých slovních spojení a jemného vnitřního chvění.


Chtěl bych se jej někdy zeptat, kdo mu diktuje ty verše. Myslím ale, že by nepověděl. Ze země čerpá svou sílu a oporu, vítr mu přináší cizokrajné vůně, voda jej zanese pod hladinu snů a slunce již vyvádí na světlo ryzí uměleckou pravdu a upřímnost. "Tak to mám rád / když ty jsi nahoře a já pod tebou," zpívá v první halekačce, která evokuje houpání loďky, kodrcání dostavníku i rytmus milování, a zároveň je tím nejintimnějším vyznáním lásky člověka k nebi, jeho pouta k tomu, co jej převyšuje.

Album se rozevírá jako pohled do údolí mezi kopci. Není ani zdaleka vždy malebný. Dechovkový valčík Doma nejlíp není jen parodií na jihočeské žesťové ansámbly, které známe především z teleshoppingu, ale znepokojivě připomíná až sprostě důvěrnou známost domácího krbu, rodné vísky či města, a Traband neváhá zvrhnout tříčtvrteční cajdák v ďábelské techno, nad nímž by možná i na Czechteku zaplesali. Partyzán, k němuž existuje i zdařilý klip (podívat se na něj můžete zde), zase připomíná bezútěšnou existenci člověka, který se pro neustálé očekávání "války" zcela uzavře okolnímu světu a stane se podivínskou obětí vlastní minulosti. Nechybějí ovšem ani dojemné momenty osobních vyznání (Dej mi, Bože, dobrou ženu, Milovaný syn).

"Trabandi" patřili již od prvopočátku mezi kapely "hledačské". Široké vyježděné cesty jim nevoněly. Hledali studánku s živou vodou, sám pramen, kde vzniká hudba i slovo ve svém nedělitelném spojení. Procestovali kvůli tomu celý svět. Zajeli si do Marseilles, nakoukli pod pokličku vřícího Balkánu, vypůjčili si energii pařížských punkáčů, zvizitýrovali moravské vinné sklípky a naslouchali cikánským melodiím v budapešťských kavárnách i na žižkovských pavlačích. Stejně jako v příběhu pohádek Tisíce a jedné noci o zakopaném pokladu však životodárný pramen nalezli nakonec v sobě samých.

Skromnější poloha jim sluší dokonale. Bouření si již užili dosytosti. Přichází moudrost. A tahle parta dobře ví, že umělecká svoboda je k nezaplacení - a že kapelu jen těžko může těšit skáčkový kotel pod pódiem, když radost neprýští již z muziky samotné. A ačkoli možná "milovníci dechových živlů a nezletilé lovkyně televizních idolů" budou z desky a koncertů "odcházet zklamáni", jak kapela trefně poznamenává na svých internetových stránkách, ti věrní zůstanou. A udělají dobře. Lepšího Přítele byste totiž skutečně pohledali.

https://www.i-legalne.cz/jnp/cz/magazin/recenze/traband_pritel_cloveka_07.html