Recenze na album

will be available in english soon... Czech translation follows

Vilém Spilka: Název Podvod je cimrmanovský dvojsmysl

 

 

Brno – Nejdříve Nedvědovy písně hrával u táboráků, to když ještě coby student jezdíval na vandry. Po téměř třiceti letech se k hudbě folkového písničkáře Jana Nedvěda vrací znovu. Nyní už coby ostřílený jazzový hudebník, který se svou kapelou Vilém Spilka Quartet vzal tehdejší folkové hitovky, vtiskl jim jazzové aranžmá a uspořádal na novém albu s názvem Podvod. „Melodie písniček zůstávají, ale kolem nich se dějí nejrůznější věci. Metrické i harmonické změny jsou ale vždy v souladu s písní, nikoliv proti ní,“ říká jednačtyřicetiletý muzikant Vilém Spilka. Brněnský křest nové desky je na programu v neděli na Šelepce od půl osmé večer.

 

 

Co vše vaše nová deska obsáhla?

Jsou na ní předělávky písniček Honzy Nevěda. Ovšem ne v tom slova smyslu, v jakém se různé coverbandy snaží zahrát originál, tomu jsme se naopak snažili vzdálit, ale jsou to písně zahrané s respektem k tomu, jak jsou autorem napsané, a po našem. Ne vždy jdou všechny poznat, ale základní inspirační zdroj je jasný. Tedy hudba Honzy Nedvěda.

 

A texty?

Ty už nás tolik nezajímaly. Snažili jsem se je odřezávat a nenechat je na sebe působit. Používáme je jen proto, abychom nafrázovali melodii, jaká má být.

 

Názvem Podvod odkazujete ke stejnojmenné písni Jana Nedvěda, nebo spíš k vaší hře s posluchačem, kterému nabízíte jeho hudbu ve své interpretaci?

Ano, má to v sobě jistý cimrmanovský dvojsmysl. Při hraní s kapelou vycházíme z jemného humoru, který někde v podtextu veškeré naší tvorby pořád je. A tohle s tím souvisí. Nejdřív jsme si říkali, že album nazveme vážně, pak nás ale napadlo, že onen dvojsmysl, který našimi projekty prostupuje, zachováme i v názvu.

 

Proč právě Hozna Nedvěd? Je to vtip? Je to současně pocta?

Vtip to není. Ale současně trošku je, to je ona již zmíněná ambivalence. Základní je pro nás to, že Honza Nedvěd má silné písničky. Setkával jsem se s nimi hlavně v mládí a poznamenaly mě.

 

Propojení folku a jazzu není úplně tradiční.

Napadlo mě už dřív, že folk a jazz – tedy spíš improvizovaná hudba, spolu ladí a je to, myslím, dobré propojení. Dnes už není nutné, aby jazz swingoval.

 

Je to vaše první deska s kapelou Vilém Spilka Quartet?

Ano, s naší kapelou, která vnikla koncem roku 2013, je to první album.

 

Desku jste údajně natáčeli na několikrát, je to tak?

Naše první nahrávací setkání bylo už koncem roku 2014, druhé pak v roce 2015. A třetí letos v létě, kdy jsme to celé shrnuli do balíčku a zhodnotili, co je na vydání a co ne. Vybrali jsme nakonec osm písní. Zvláštní na tom je, že nejvíc písní a silných momentů vzniklo na začátku, na posledním setkání to byla zase větší vyhranost kapely, ale oněch „magických momentů“ bylo o něco méně.

 

Jste muzikantem a současně organizátorem festivalu JazzFestBrno, dále také pedagogem na Janáčkově akademii múzických umění. Nakolik je pro vás těžké tyto různorodé světy vyvážit?

Někdy mě to trošku zmáhá, ale na druhou stranu jedna role podporuje druhou. Nejhorší je sladit vše časově, což vychází nejhůř ve prospěch vlastní tvorby. I proto vydáváme desku až po třech letech. Jako hudebník jsem se živil asi deset let a spolu s tím jsem začal pořádat JazzFest. Únik od každodenního živého hraní jsem neplánoval, ale respektuji to a dělám, co mě baví - beru věci tak, jak v životě přijdou. I díky tomu jsem, myslím, šťastný a spokojený.

 

S festivalem JazzFest se vám daří, na příští rok chystáte už šestnáctý ročník. Kam dál ještě chcete festival posouvat? A přejete si ještě vůbec, aby programově narůstal?

Mám pocit, že deset až dvanáct koncertů pro Brno za jaro stačí, že už jsme dosáhli určitého limitu. Máme ale stále prostor ve zbytku roku, kdy chceme posluchačům nabízet další exkluzivní a netradiční koncerty, což se děje. Letos děláme tři extra koncerty mimo festivalový formát, současně s tím chceme připomínat a kultivovat českou scénu. Naší filozofií je, dělat stále něco nového, zajímavého a neopakovat se. Můžeme samozřejmě ještě expandovat do jiných měst, ale to zatím neplánujeme.

 

Jedním z koncertů, který jste na příští rok avizovali, je vystoupení Chicka Corey.

Letos je mu 75 let a nevíme, jak ještě dlouho bude hrát na takovéto úrovni. Podle mě je stále umělecky na vrcholu, má tvůrčí zápal a hraje výborně, děláme ho tedy v Brně už potřetí, pokaždé ovšem v jiném formátu.

 

Další interprety pro další ročník zatím tajíte. Ale obecně – jaké hudební legendy ještě můžete do Brna přivézt?

Problém jazzu je, že vymírají legendární interpreti, zvlášť v posledních deseti letech. Některé z nich jsme v Brně měli, jiné jsme už přivézt nestihli. Další velká spousta legend je ve velmi pokročilém věku a už je pozvat nemůžeme. To je trošku problém a čekáme, kdo se v jazzu vyprofiluje a začne vyprodávat sály tak jako Chick Corea. Je to těžké. Současně jsou tu jména jako Gregory Porter, současná hvězda, která je ovšem na hraně jazzu. Je to spíš písničkář. Podobných interpretů je vícero, ale už to nejsou legendy, které ve 40. a 50. letech 20. století stály u zrodu moderního jazzu.

 

Jaký je tedy váš budoucí dramaturgický plán?

Musíme se poohlížet po dalších interpretech, kteří nebudou komerční a mají onu aureolu a schopnost vyprodat sál pro patnáct set lidí. Díváme se současně dopředu, protože v Brně v roce 2020 vznikne nový sál pro brněnskou filharmonii a i když to bude úžasný sál pro symfonickou hudbu, jistě ho půjde využít i pro jazzové hudebníky. I s tímto tedy vzhlížíme k interpretům, které jsme tady ještě neměli, protože například Janáčkovo divadlo jim kapacitně nestačí.

 

Má být v oblasti jazzové scény Česká republika na co pyšná?

Je to pomalý proces, ale řekl bych, že se to hodně zlepšuje. Muzikanti tu jsou hodně otevření a to se mi líbí: nebojí se různých kombinací žánrů a směrů. Jazz byl vždycky žánr, který reprezentoval současnost a líbí se mi, že nynější jazzový hudebník se dívá na současnost svýma očima s tím, co do sebe zatím načerpal a co přetvořil. Největší zázemí u nás má jazzová scéna v Praze, ale i v Brně se dějí věci, které tomu vytváří protiváhu.

 

Co například?

Například Janáčkova akademie múzických umění, kde jazzový obor funguje už šestým rokem, a která provokuje vznik nových projektů nebo místa, kde se jazz hraje, ať už je to Music Lab, Alterna nebo Ebisu, tyto drobné projekty jsou základem a člověka motivují.

 

Je pro vás coby pedagoga snadné propojit akademismus s podněcováním autorské tvorby a improvizací, která je jazzu vlastní? Tedy předat to studentům tak, aby je to netlačilo tam, kde už jim to není vlastní?

Je to těžké. Jazzové vzdělávání obecně je ve světě velký problém, ač jsou na něj nastavené různé metodické systémy. Ty se ale neustále mění. Jazz je strašně široký pojem, který nelze uchopit ani z jednoho směru. Američani se učí jazz jinak než Evropané a i v Evropě jsou mezi severem a jihem velké rozdíly. Naším úkolem je v této iniciační fázi katedry najít správný kompromis, aby to bylo pro naše studenty zajímavé, nedeformovalo je to a aby se uživili. Tak jako v jiných žánrech záleží hlavně na tom, jakou má člověk osobnost a zda má co říct.

 

Jak vedla vaše cesta k hudbě?

Začal jsem v pěti letech na housle, hrál jsem většinou klasiku. Pak jsem ale chodil do Skautu, tenkrát Svazarmu, a začal hrát trampský a folkový repertoár a nosil na výpravy housle. Od folku jsem postupně přešel k sofistikovanější akustické hudbě související s tímto okruhem, což byl bluegrass a od bluegrassu jsem se dostal k jazzu, protože v bluegrassu jsou muzikanti, kteří se inspirují v jazzu a dokonce míchají bluegrass s jazzem nebo do něho cele přecházejí. Je tím známý například americký banjista Béla Fleck, který má mimo jiné i projekty s Chickem Coreou.

 

Jaká deska či nahrávka vás ve vašem směřování ovlivnila?

První deskou, kterou jsem si koupil, byl John Scofield a jeho výběr balad z 80. let. Bylo to někdy v roce 1992 a vydělal jsem si na ni na brigádě. Scofield mě hodně ovlivnil v myšlení – ne zvukem ani hudbou, ale tím, jak je otevřený a jak svůj hlas dokáže prosadit v různých kontextech. Má strašně moc projektů, od Überjamu až po ryze jazzové věci, k tomu například udělal poctu gospelu nebo Ray Charlesovi. Pořád se inspiruje něčím novým a nezůstává stát na místě. A teď udělal country.

 

Jako vy folkový Podvod?

Moje podobná idea byla s Nedvědem a musím říct, že jsem ji měl dřív než on. (úsměv) Podobné projekty samozřejmě vznikají i v dílnách jiných muzikantů, ale John Scofield je typ, který má velmi široký záběr, a přitom zůstává sám sebou. To se mi strašně líbí.

 

Zmínil jste dvaadevadesátý rok. Vnímal jste tehdy nějakou jazzovou „před“ a „po“ revoluční proměnu?

V devětaosmdesátém mi bylo čtrnáct a už pár let před tím jsem jako puberťák-rebelant poslouchal Kryla a Nohavicu. Ovlivňovali mě starší kamarádi, bylo to období, kdy jsem začínal nabírat vědomí o světě. Vnímal jsem tenkrát všeobecné otevření, kdy byla možnost vycestovat za hranice. Sám jsem potom vyjel studovat kytaru do Texasu. Do té doby jsem o tom jen snil a možné to bylo až po pádu komunismu. Pro dnešní studenty je to naopak trochu nuda – mohou jet kamkoliv a není to pro ně tak motivační.

 

 

 

 

 

 

 

Jihomoravské koncerty k novému albu Podvod

 

13. listopadu, 19.30 Šelepka, Brno

3. prosince, 20.00 Café U Palce, Tišnov

19. ledna 2017 20.00 Jazzový festival Znojmo

 

 

Kapela Vilém Spilka Quartet

Vilém Spilka – kytarista

Radek Zapadlo – saxofonista

Martin Kleibl – bubeník

Vlastimil Trllo – basista

 

Rovnost