Pavel Zajíček

podkladu více vyzní Zajíčkova polorecitace-polozpěv.

A jak se tedy liší Zajíčkovo sólové album od soudobých nahrávek Dg 307, zvlášť když podstatná část hudebníků vystupuje v obou kontextech? Vlastně nikterak výrazně.

Dalo by se říci, že zatímco "Dégéčka" na plochu hodinového alba vměstnají, řekněme, deset skladeb, z nichž některé mají blízko k písňové formě (i s náznaky refrénů), na Kakofonii cesty je šest rozměrných částí (od šesti a půl minuty po bezmála čtvrthodinu).

Zajíček své texty, psané bez výjimky volným veršem, čte do hudebních ploch, které mají spíše dynamický než ryze hudební vývoj. Přesto by i ony do repertoáru Dg 307 bez problémů zapadly.

Ačkoliv Pavel Zajíček není hudebníkem v pravém slova smyslu (jakkoli se zde doprovází na preparované piano a preparovanou citeru), z jeho projevu je znát obrovský cit nejen pro napětí, které je výsledkem souladu hudby a obsahu básní, ale také pro rytmus slov, textových frází a vlastně i myšlenek, který si s hrou muzikantů velmi dobře rozumí.

Ve svých osobitě a rozpoznatelně lyrických básních neskrývá charismatický Zajíček silnou osobní strunu (v tomto smyslu se zdají být nejvíce "jeho" texty Na pozadí toho dne...Nepohádka a titulní Kakofonie cesty), ale pracuje i s citacemi, ať už Ivana M. Jirouse nebo Allena Ginsberga.

Albem kakofonie cesty rozšiřuje lounské vydavatelství Guerilla Records záslužnou řadu představování básníků undergroundové generace. Na hudebním podkladu tak v nedávných dobách četli svá díla už Jaroslav Erik Frič či Vratislav Brabenec. Byly to vždy mimořádně silné zážitky - a ten se Zajíčkem není výjimkou.