Homolová Zuzana

tehdy pro mne na jevišti zázračným zjevením a okouzluje mne při každém dalším setkání znovu a znovu. Objevuje nám jiné, tajemné, magické, poetické, neznámé Slovensko, zvláštní barvy a chutě slovenštiny.

V osmdesátých letech hrávala často ve společnosti bratislavského folkového sdružení Slnovrat (Valúch, Hoffman, Janoušek, Malovič aj.), své první album natočila až po šestnácti letech koncertování v roce 1989 v aranžmá Vladimíra Merty a Jana Hrubého - Čas odchádza z domu. Její druhá deska sestavená z písní na texty různých básníků vznikla o dva roky později ve spolupráci s flétnistou Jiřím Stivínem a album Slovenské balady nahrála v roce 1995 spolu s Vlastimilem Redlem. Vrcholem její tvorby je zatím vynikající CD Tvojej duši zahynut nedám. Bylo mimo jiné oceněno cenou slovenské akademie AUREL 2005 za „world-music“, a tak se s módou této „světové hudby“ konečně podařilo Zuzanu a její nové spolupracovníky – houslistu Sama Smetanu a alternativního kytaristu Daniela Salontaye (Longital) – nacpat do nějaké přiměřené žánrové škatulky. Přívlastek světová je v tomto případě naprosto namístě. V mé srdeční komoře je Zuzana Homolová trvale zabydlena v sousedství hvězd jako jsou Mari Boine, Meredith Monk, Violeta Parra nebo Dagmar Voňková-Andrtová.