Semafor

vlivem a vlivem meziválečných básníků začal psát první básně, texty a začal se zajímat o divadelní dění. Od konce 40. let se živil jako grafik v reklamních ateliérech, kde poznal Viktora Sodomu. Zatím se svým přítelem Ivanem Vyskočilem založil první „divadlo“, které se jmenovalo Optimistická scéna (byl to Suchý, Vyskočil a Vilibald Pancíř) a s Vyskočilem se pokusil o první dramatický útvar, nikdy neuvedenou hru Cestování.

Během vojny (1952-1954) pracoval jako písař a kreslič map a poslouchal (na vojenském ústředí!) rodící se rock and rollovou hudbu z nepřátelského rozhlasu. Po vojně pracoval jako grafik v Propagační tvorbě. Tehdy mu také Viktor Sodoma, který zakládal rock and rollovou skupinu, nabídl 150 Kčs za každý text, který mu napíše. Do skupiny navíc potřeboval kontrabasistu, tak si Suchý za 750 Kčs koupil basu, ač na ni vůbec neuměl hrát, ale naučil se doma za pár dní základy a začal s V. Sodomou aktivně vystupovat jako člen skupiny Akord Club (jejíž název také vymyslel). Brzy se stali hvězdami Reduty na Národní třídě, vystupovali zde od roku 1956 a první píseň, kterou si Suchý na pódiu „profesionálně“ zazpíval, byla písnička Půl párku. V Redutě se také Suchý seznámil s M. Horníčkem a s mnoha osobnostmi naší kulturní scény – L. Hermanová, K. Vlach, Zd. Seydl, A. Radok, M. Kopecký, J. Trnka ad. Horníček byl nadšený Suchého texty a společně připravili pásmo Pondělky s tetou, ovšem zcela zásadní bylo, že právě Horníček do Reduty jednou přivedl svého přítele Jiřího Šlitra, který Suchému nabídl, že zkusí zhudebnit jeho texty. První, který zhudebnil, byla Píseň o Hamletovi (když předtím odmítl třeba Kočku na okně, že „je to moc jednoduchý“).

A zatím ve studiu Strahov 10. prosince 1957 historicky první text Jiřího Suchého na gramofonovou šelakovou desku nazpíval Rudolf Cortés, byl jím Růžový pahorek (na melodii slavného hitu Blueberry Hill).

 

 

Jedním z návštěvníků Reduty byl i Karel Vlach a ten přesvědčil Suchého (mnoho práce mu to nedalo), že jeho Blues pro tebe natočí s Josefem Zímou v profesionálním studiu pro Supraphon. První český rock and roll na desce (ještě šelakové) se stal vzápětí obrovským hitem, prodalo se jej kolem 160 000 kusů. Suchý s Vyskočilem, L. Hermanovou a dalšími založil Divadlo Na zábradlí, ale po uvedení první hry Kdyby 1000 klarinetů, dali ostatní najevo, že Suchý na pódium nesmí, protože je neschopný jakéhokoliv hereckého projevu. Díky Horníčkovi se tehdy seznámil se svým vzorem Janem Werichem. Když se ten dozvěděl, že Suchý pomýšlí na vlastní divadlo, nabídl mu, ať u jeho ABC udělají pobočku, menší scénu nazvanou Sputnik ABC, ale Suchý odmítl, tušil, že by s kolegy neměli ten správný prostor a že by se museli dost podřizovat, což Werich po letech sám uznal. Suchý sice po částečném vyhazovu z Divadla Na zábradlí zůstal jako píšící autor (hra Faust, Markétka, služka a já), ale frustrován ze situace založil roku 1959 s Šlitrem a jazzmanem F. Havlíkem vlastní divadlo Semafor. Okamžitě začala tzv. zlatá éra Semaforu, první desetiletí napěchované desítkami hitů, denně vyprodaným hledištěm, mnoha filmy, knihami, televizními vystoupeními, rozhlasovými pořady, zahraničními zájezdy… Ačkoliv Semafor měl problémy s komunistickým režimem, nebyl politickým divadlem, a tak přes leckterá úskalí fungoval celkem bez zásadních problémů, speciálně po získání stálé scény v pasáži Alfa. Podrobnosti celé éry divadla najdete v jednotlivých rubrikách.

 

 

Na počátku 60. let se Suchý oženil se svou přítelkyní a kolegyní (kostymérka a výtvarnice) Bělou Novotnou, za svědka mu nešel nikdo jiný než J. Šlitr. Měli spolu dvě děti, o první bohužel nešťastně přišli krátce po jeho narození, druhý se jim narodil syn Jakub, který dnes působí jako úspěšný fotograf.

V roce 1964 vydal Jiří Suchý u Supraphonu svou první dlouhohrající desku Písničky-Jiří Suchý a u Československého spisovatele knihu Klokočí. Kniha obsahovala písňové texty z té éry a další divadelní práci mapovaly i následující dvě knihy Hry a Motýl. Album i všechny tři knihy vyšly v úpravě vynikajícího grafika Zdenka Seydla. V roce 1966 vydal i první prózu, vynikající soubor Sto povídek aneb nesplněný plán. Den co den se několik let také Suchý ozýval i z rozhlasu se svými drobnými úvahami a oblíbenými písničkami v Gramotingltanglech, z nichž vzápětí některé vyšly i knižně (Vyvěste fangle).

Dobová kritika Suchého začínala pomalu vnímat nejen jako textaře, ale i jako básníka, ačkoliv téměř od počátku (a dodnes!) čteme v recenzích věty typu „jeho texty už nejsou to, co bývaly“. Různí kritici už to napsali tolikrát, že by dnes pravděpodobně musel Jiří Suchý psát prostoduché říkačky. Pro jeho texty je přitom charakteristická hravost a vtip, nápaditá práce s jazykem, užívá netradiční rýmování, sáhne k hovorovým i knižním výrazům, užívá slovní hříčky i parafráze jiných textů, pro jeho povídky je pak typický groteskní, až britsky suchý humor a překvapivé pointy.

 

 

V druhé polovině 60. let došlo k navenek neviditelnému rozkolu mezi Suchým a Šlitrem, nicméně dvojice profesně zůstala spojená a osobní spory srovnali až po několika letech během zájezdu do Německa v roce 1968. Právě tehdy se dle slov J. Suchého teprve stali opravdovými blízkými přáteli, do té doby byl jejich vztah více či méně pracovní. A to už přišel osudový srpen roku 1968, který zastihl Suchého v zahraničí, nicméně po zvažování emigrace se vrátil z Anglie do Čech a Semafor se v duchu doby stal i politickou scénou. Oba Jiří podepsali proti-komunistickou (nikoliv proti-socialistickou) petici Ludvíka Vaculíka 2000 slov. Situace se přiostřovala a navíc krátce po Vánocích 1969 nečekaně zemřel Jiří Šlitr.

Suchý uvažoval o zrušení divadla, politická situace počátkem 70. let stále přituhovala a nastalo období normalizace, Suchý odmítl odvolat své předešlé postoje, nepodepsal anti-chartu, čímž si na mnoho let uzavřel cestu do televize, do rozhlasu, desky vycházely jen velmi sporadicky, knihy téměř vůbec, pouze v soukromých nákladech. Nicméně dle svých slov viděl, kolika politikům by udělal radost, kdyby Semafor zavřel, a proto se rozhodl pokračovat i po Šlitrově smrti. Vynikající kniha Med ve vlasech z roku 1970, která obsahovala prózu i poezii, a soubor textů Růže růžová z roku 1971 se staly na dlouhou dobu jeho posledními publikacemi na pultech obchodů. Už vysázená kniha Ďábel z Vinohrad byla stornována, a Semafor dokonce tehdy poprvé dostal natvrdo stopku. Suchý ale vyběhal, co mohl, seškrtal politické narážky z Revizora v šantánu a po několika týdnech se divadlo znovu otevřelo.

 

 

Po mírné ztrátě zájmu kolem roku 1972 napsal Suchý hru jako parafrázi Erbenovy Kytice a s hudbou F. Havlíka představení dosáhlo největšího úspěchu za celou jeho dosavadní divadelní kariéru. Suchý bojoval i nadále s úřady a cenzurou, byl nucen obnovovat starší hry (Člověk z půdy, Kdyby 1000 klarinetů), bolševický režim jej v divadle omezoval i tím, že umožnil posílení pozic nových hereckých skupin na jeho úkor (Dvořák, Šimek-Sobota, jediná Molavcová to odmítla). V polovině 70. let se Vasil Biľak nepřesně vyjádřil komunistickému vedení TV : „Udělejte něco už s tím Suchým!“, což bylo pochopeno tak, že s ním mají začít opět spolupracovat. Suchý natočil pro TV jeden pořad, hned dostal další nabídky, živě uváděl Pionýrskou vlaštovku a začal připravovat další pořad pro vojáky. Tehdy už ale překvapený Biľak uvedl na pravou míru záměr svého výroku a ihned zastavil Suchého práci. Do TV tedy opět nesměl, dostal dokonce neoficiální „nabídku“ od strany, ať emigruje za hranice, což odmítl udělat. V roce 1977 díky protekci dramaturgyně Dariny Kubové vystoupil v televizním silvestrovském pořadu, ale vzápětí po drobném nedorozumění naopak kvůli ní dostal zákaz hry Skleněné prkno a vše se vrátilo zpátky, nesměl ani do TV, ani do rozhlasu.

 

 

Polovina 80. let přinesla zlepšující se situaci. Ačkoliv knihy vydával pouze Jonáš klub v mizivých nákladech, mohl Suchý dokonce po letech natočit film pro televizi (Jonáš a Melicharová), ale tento úspěch byl poznamenán osobní tragédií, když rakovině podlehla Suchého žena Běla, která se celou dobu podílela na tvorbě Semaforu (dělala kostýmy, výpravu, příležitostně obaly desek a v neposlední řadě byla také kritikem Suchého textů).

Koncem 80. let Suchý učil textařinu na lidové škole umění.

Rok 1989 přinesl velké politické změny a hned na počátku roku 1990 dal Suchý z divadla výpověď druhým dvěma skupinám M. Šimka a J. Dvořáka. V té době se také pokoušel o politickou satiru, což ale nebylo přijato nejlépe a tuto pozici raději brzy opustil.

 

období sametové revoluce

90. léta pro Suchého znamenala určitou renesanci v tom, že znovu vydával desky a CD (Suchý zpívá Ježka, Znám tolik písní …), knihy (založil vlastní vydavatelství Klokočí), natáčel filmy (jeho soukromá společnost Perplex) a byl v TV. Nicméně Semafor přišel kvůli restituci a havarijnímu stavu budovy o prostory v pasáži Alfa. Divadlo stejně jako v začátcích začalo kočovat a lidé s ním ztráceli kontakt. Po čase Semafor získal prostory v Karlíně, ale v roce 2002 přišla do Čech veliká povodeň, která zničila prakticky kompletní vybavení divadla, a Semafor znovu ztratil scénu. Jiří Suchý je ale známý svým optimismem i v nejtěžších situacích. Zatímco knižně vyšly nedoceněné (a trošku opomenuté) kompletní sebrané spisy Suchého ve 20 svazcích, nastala další éra kočování, než z iniciativy tehdejšího ministra kultury Pavla Dostála získali jako hosté scénu v Nosticově paláci. Teprve nové prostory v Dejvicích o pár měsíců později (první sezona startovala 1. října 2005) znamenaly zklidnění situace.

V létě roku 2006 se po více jak dvaceti letech rozhodl J. Suchý znovu vstoupit do manželského stavu, vzal si středoškolskou profesorku českého jazyka Markétu, se kterou se seznámil o téměř deset let dříve, když dělala v Semaforu jako brigádnice uvaděčku. Jaro roku 2007 přineslo také jeden z vrcholů kariéry Suchého, když jeho a Šlitrova hra Dobře placená procházka byla uvedena na prknech Národního divadla v režii Miloše Formana.

 

 

J. Suchý má vnuka Vítka, žije ve vile na Ořechovce nedaleko divadla Semafor, píše hry, skládá muziku, tvoří grafiky, vystupuje jako herec i zpěvák.

Mezi jeho literární vzory a oblíbence patřili (mezi mnoha jinými) V+W, Nezval, Gelner (a vůbec dekadenti), Kainar, Čapek, Poláček, z cizích prokletí básníci, Wilde, Hemingway, z novějších Woody Allen nebo G. Marquez, v mládí naopak neměl rád O. Březinu nebo J. Vrchlického. Sbírá staré vojenské přilby, ale je sběratelem prakticky čehokoliv (památeční lžičky, desky, fotky s věnováním, staré hodinky, pohlednice, nahé dívky na známkách, antické mince…