Vladimír Veit

on učil Jardu Hutku hrát na kytaru, pro něj skládal krásné melodie. Má za sebou dlouholetou emigraci a nyní před sebou spoustu práce na chalupě v jižních Čechách, spoustu psů a koček a hraní a psaní.
A skládání nových písniček - o lásce a něze ale hlavně o životě.
Teď když s Vláďou Veitem mluvívám, jsem znovu a znovu zmaten. Vím, že tento človíček je tak zranitelný ve své poetické duši, ale vím že se v této duši také skrývá obrovská touha vydávat nové a nové desky, psát povídky. A vím, že se v ní skrývá i spousta lásky ke všem kočkách a psům co mu potom v jeho každodenních činnostech věčně překážejí a snaží se ho odlákat od psacího stroje a kytary. A že mu občas sní i jeho oběd? Jemu to nevadí - inu - básník!
Když jsem od Vládi Veita dostal do rukou texty jeho písní, abych je přehlédl, zda v nich nejsou nějaké hrubky, byl jsem znovu zmaten. To člověk tak dlouho touží napít se čisté vody, až ho někdo vezme za ruku, dovede k prameni, nabere vodu do starého otlučeného hrníčku a podá mu ji pít. A jaká je to pak dobrota... (Jan D.)