Big Blue Ball

výsostného provází celý projekt. Kromě výše zmiňovaných umělců zde byla celá řada slavných muzikantů a celebrit, které nakonec na albu nenajdete Van Morrison (zpívající Sam Cooke’s That’s Where It’s At společně The Holmes Brothers), neuvěřitelní hráči na balalajku Terem Quartet (udajně členi jedné posádky v tanku). Joe Strummer’s který se usídlil ve vstupní hale, kde si udělal improvizované nahrávací stanoviště s mnoha závěsy svíčkami a 4stopým nahrávacím zařízením. Ve studiu se v těchto dnech objevili i takové celebrity jako Johnny Depp, Iggy Pop či Kate Moss.

Vzniklo obrovské množství materiálu natočeného na pásy zvukovým mistrem Richardem Chappellem. Které bylo nutné utřídit, zpracovat a dát mu výsledný tvar. Přesto, říkate si, proč to hernajs trvalo osmnáct let?
Už v roce 1995 právě Karl Wallinger věděl, že dokončení projektu nebude vůbec jednoduché. „Měli jsme spoustu opravdu dobrých nahrávek a stop a všechny jsme chtěli výužít v našem projektu. Ale nevěděli jsme jak to dát dohromady.“ A Richard Chappell potvrzuje, že při posledním nahrávání v roce 1995 „se nahrávalo téměř vše, včetně pokládání prkýnka na toaletě, dokud jsme nezaplnili všechny nahrávací pasy, které jsme měli a dokud bylo místo na policích pro nahrávky.“ Po tomto posledním nahrávání, přišel Stephen Hague a pečlivou prací vše setřídil a zpracoval všechen ten „nepořádek“. Toto třídění a zpracování těchto syrových a hlasitostně naprosto nesourodých materiálů navíc provázela digitalizace a to s maximální pečí. Výsledkem bylo, že až v roce 2007 mohl být požádán o finální mix Tchad Blake (Peter Gabriel, Tom Waits, American Music Club)