květnu 1959 uvedena v Divadle Na zábradlí, a podruhé se postavy Fausta a Markétky objevují v roce 1966 v
Benefici. A to nesmíme zapomenout, že v roce 1961 se v Semaforu hrálo představení
Johanes doktor Faust, které pro divadlo masek upravili podle původního textu Matěje Kopeckého pánové Ivan Dvořák, Milan Schulz a Jan Švankmajer. Mělo tedy představení, které mělo premiéru 14. února 1982, na co navazovat. Faust se v této nejnovější verzi octne za pomoci ďábla v protektorátní Praze a 13. února 1945 vstoupí do salonku hotelu Alcron, kde běží večírek německých filmařů. Tam se setká s Markétou, s níž se následujícího dne přesune do svého domu na Karlově náměstí, kde hra vrcholí překvapivou pointou. V době premiéry žilo ještě hodně pamětníků, kteří pochopili, proč se koná právě 14. února – to byl den, kdy byla v roce 1945 Praha bombardována a zásah dostal i Faustův dům. I tyto okamžiky hra zachycuje a váže se k tomu jedno drobné nedopatření, k němuž došlo při druhé předpremiéře hry. Když se v závěru Faust s Markétou pohádají, ozve se najednou hukot letadel, zvuk sirény hlásící letecký poplach a nakonec exploze doprovázené záblesky. To samozřejmě hádku ukončí, oba milenci skončí v objetí na kolenou, a když se vše utiší, řekne Faust: "Tak vidíš. Trochu randálu a milujeme se jako dřív." Ovšem při té druhé předpremiéře došlo zřejmě k nějaké technické závadě a žádné zvukové efekty se neozvaly. Děj ovšem musel běžet dál a tak Faust vyslovil onu větu, z níž ale většina publika nebyla moudrá, protože se žádný randál nekonal, a jen pár těch, kteří už viděli představení předchozí den, vědělo proč byla věta vyslovena. Na štěstí jsem byl také mezi nimi.
Volba na přenesení děje do posledních měsíců 2. světové války byla šťastná i z hudebního hlediska, protože to bylo období zasvěcené swingu, a semaforský kapelník a skladatel Ferdinad Havlík je swingař tělem i duší. Proto mohl hru opatřit skutečně výtečnou muzikou, která se tu hraje při velkých revuálních scénách na večírku v Alcronu, kde také zpívá česká zpěvačka Zorka. Jedna z písní, které pro ni Ferdinand Havlík s Jiřím Suchým napsali, neskončila svou slávu s derniérou hry – jen si dvacet let odpočinula a v roce 2002, po katastrofální povodni, se opět na scéně Semaforu ozvala. Jmenuje se Ale my hrajeme dál a zpívá se v ní o lijáku a vodě tekoucí do piana, takže se jaksi samozřejmě stala součástí první popovodňové inscenace nazvané To nám to pěkně začíná.
Šťastné bylo i obsazení postu režiséra. Jiří Menzel byl sice na počátku roku 1945 malý chlapec, ale dokázal si s atmosférou té doby výtečně poradit, stejně jako s náročnými "večírkovými" scénami i s milostnými dialogy ústřední dvojice. Není proto divu, že si ze spolupráce s divadlem Semafor váží nejvíce právě této inscenace. A ještě z jednoho důvodu mu Faust přirostl k srdci: on si díky němu zahrál po boku svých semaforských přátel. K tomu došlo tak, že pan Svatopluk Beneš, představitel vrchního číšníka Vágnera, nemohl jednou k představení pro zdravotní indispozici nastoupit, a Jiří Menzel byl jediný, kdo jeho roli uměl, takže došlo k záskoku. Nebyl jsem bohužel svědkem tohoto představení, znám vše jen z vyprávění pana režiséra, ale je mi jasné, že se tento noblesní muž náročného úkolu zhostil výborně, včetně zpěvu vstupního Protektorátního blues.
