hlas), ale vnější a živá muzikantská podoba jeho hudby byla jiná. Kytara, housle, cimbál, basa. Spontánní příklon k lidové tradici. Jenže nikdy nebylo možno považovat Hanu a Petra Ulrychovy, stejně jako  jejich skupinu Javory, za folklor. To by nepřijali ani oni sami, ani folkloristé. Protože nad pletivem cimbálových notiček se stále vznášely hlasy - Hanin i Petrův, prozrazující poprockový původ. „Někdy nám říkají, že zpíváme lidové písně, jindy nás řadí do folku, ale my jsme pořád především popík,“ říkal mi Petr Ulrych nejednou. A nemyslel to sebeshazovačně, stejně jako já jsem to tak nevnímal. Kdybychom měli v Čechách a na Moravě víc takového popíku! Vím, že v Petrovi i po těch desetiletích s cimbálovými Javory doutnala stále jiskřička touhy vrátit se ještě jednou  k bigbítu, který byl jejich životní odpalovací náloží po cestě na hvězdnou dráhu v šedesátých letech. K jeho energii i průraznosti. Jsem rád, že se odhodlal a udělal to. Javory Beat není krokem do stejné vody, je to znovunapojení na prvotní pramen, je to táž řeka. Ale ne bystřina, skákající po kamení vysoko v horách, nýbrž hutný proud v údolí. Má sílu, energii a tah. K přímořské deltě je ještě daleko...

            Jiří Plocek

Slovo autora:

Petr Ulrych

CESTA K JAVORY BEATU

Své první tři písně jsme nahráli v r.1964. Do r.1974 jsme hráli bigbeat (skupiny Vulkán a Atlantis), který nastartoval naši tehdy výraznou popularitu. Vše vyvrcholilo monotematickou LP Odyssea, na které se poprvé na světě událo spojení bigbandu (Gustav Brom) a rockové kapely (Atlantis), navíc při  spojité  textové i hudební ploše (autor Petr Ulrych, aranžér Jaromír Hnilička). Od roku 1967 koncertovali Atlantis za „železnou oponou“ a získali 1.místo na beatovém festivalu v Bottropu (Německo). Zpívali jsme anglicky, měli jsme slibný start do tehdy široce otevřeného světa konce šedesátých let.

Okupace Československa znamenala pro náš vývoj zásadní změnu. 21.srpna 1968 jsem se emotivně angažoval proti sovětské přítomnosti; ono ráno jsem složil a v mimořádném rozhlasovém vysílání živě zazpíval píseň Zachovejte klid (po letech vyšla na CD Srpen 1968, Radioservis, a.s., 2008).

Atmosféra šedesátých let se začala rozplývat. V hudebním světě nastupoval manažerský showbussines. Jeho pokřivenou tváří víc než ochotně sloužící okupantům se stal československý normalizační „šoubyznys“. LP Odyssea, stejně jako naše další počiny,  bylo snaživě uloženo „k ledu“ a na čas pozapomenuto. To všechno spolu s mým (samozřejmě anonymním) „zákazem“ nás oba s Hanou dusilo. Navíc jsme se odmítali podřídit „manažerské“ manipulaci. Vše zpečetil náš odchod z Prahy do Brna.

Naštěstí byla normalizační atmosféra shovívavá k vydávání LP. Vznikla alba „13 HP“,  „Hej dámy, děti a páni“, Hanino LP „Pojďte dál“. Ta už ale představovala „labutí píseň“ naší bigbeatové kariéry. Skupina Atlantis postupně zanikla. Snaha vykročit do „velkého světa“ byla rázně ukončena.
             
Ale naše písničky měly od začátku ještě jeden, prozatím skrytý rozměr. Hledání kořenů. Snahu zpívat písně srostlé s melodikou a hudebností češtiny. Nastal čas se o to pokusit.  A tak jsme udělali velký krok do
„malého světa“ lidové písně.

 A tak vzniklo nové seskupení, vzpírající se po celou dobu svého trvání jakémukoli žánrovému zařazení - Javory. Ztratili jsme tím část svých rockových příznivců a zároveň získali řadu odpůrců mezi folklorními profesionály. Ti první říkali: dělají folklor a ten my opravdu nemusíme. Ale co, je to menšinový žánr, aspoň ta Ulrychová nekonkuruje popovým pěveckým hvězdám. A druzí: co si to dovolují, kazí naše moravské lidové,
ty umíme jenom my.

Navzdory oběma skupinám prošly Javory obdobím mého okouzlení nesmírným bohatstvím moravského folkloru. Obdobím tvrdošíjné umanutosti. Obdobím výčitek, že byl těmto pokusům obětován Hanin hlas. Přesto jsme desítky let pokračovali touto nevyšlapanou „javorovskou“cestou, a to v době, kdy módní trendy směřovaly úplně jinam. Naznačili jsme mnohé, co bylo později využito našimi generačními následovníky. Tato cesta nás vedla až k jakémusi předznamenání budoucí vlny „world music“ v době, kdy to ještě  zdaleka nebylo módou. Od hudecké hudby moravskoslovenského pomezí jsme kráčeli dál na východ až k sepětí s židovskou lidovou hudbou a krůček po krůčku jsme získávali své publikum.

Vznikla celá řada písní, které nijak nezdůrazňovaly svůj rockový podtext a přirozené komerční ambice, což byla škoda, zejména vzhledem k mimořádným pěveckým schopnostem Hany. Byly tím tak trochu vyloučeny z toho, co dobrý rock a pop nabízí.

Nyní Vám tyto písně nabízíme v podobě, jak  mohly vypadat, kdyby...
 

hlas), ale vnější a živá muzikantská podoba jeho hudby byla jiná. Kytara, housle, cimbál, basa. Spontánní příklon k lidové tradici. Jenže nikdy nebylo možno považovat Hanu a Petra Ulrychovy, stejně jako  jejich skupinu Javory, za folklor. To by nepřijali ani oni sami, ani folkloristé. Protože nad pletivem cimbálových notiček se stále vznášely hlasy - Hanin i Petrův, prozrazující poprockový původ. „Někdy nám říkají, že zpíváme lidové písně, jindy nás řadí do folku, ale my jsme pořád především popík,“ říkal mi Petr Ulrych nejednou. A nemyslel to sebeshazovačně, stejně jako já jsem to tak nevnímal. Kdybychom měli v Čechách a na Moravě víc takového popíku! Vím, že v Petrovi i po těch desetiletích s cimbálovými Javory doutnala stále jiskřička touhy vrátit se ještě jednou  k bigbítu, který byl jejich životní odpalovací náloží po cestě na hvězdnou dráhu v šedesátých letech. K jeho energii i průraznosti. Jsem rád, že se odhodlal a udělal to. Javory Beat není krokem do stejné vody, je to znovunapojení na prvotní pramen, je to táž řeka. Ale ne bystřina, skákající po kamení vysoko v horách, nýbrž hutný proud v údolí. Má sílu, energii a tah. K přímořské deltě je ještě daleko...

            Jiří Plocek

Slovo autora:

Petr Ulrych

CESTA K JAVORY BEATU

Své první tři písně jsme nahráli v r.1964. Do r.1974 jsme hráli bigbeat (skupiny Vulkán a Atlantis), který nastartoval naši tehdy výraznou popularitu. Vše vyvrcholilo monotematickou LP Odyssea, na které se poprvé na světě událo spojení bigbandu (Gustav Brom) a rockové kapely (Atlantis), navíc při  spojité  textové i hudební ploše (autor Petr Ulrych, aranžér Jaromír Hnilička). Od roku 1967 koncertovali Atlantis za „železnou oponou“ a získali 1.místo na beatovém festivalu v Bottropu (Německo). Zpívali jsme anglicky, měli jsme slibný start do tehdy široce otevřeného světa konce šedesátých let.

Okupace Československa znamenala pro náš vývoj zásadní změnu. 21.srpna 1968 jsem se emotivně angažoval proti sovětské přítomnosti; ono ráno jsem složil a v mimořádném rozhlasovém vysílání živě zazpíval píseň Zachovejte klid (po letech vyšla na CD Srpen 1968, Radioservis, a.s., 2008).

Atmosféra šedesátých let se začala rozplývat. V hudebním světě nastupoval manažerský showbussines. Jeho pokřivenou tváří víc než ochotně sloužící okupantům se stal československý normalizační „šoubyznys“. LP Odyssea, stejně jako naše další počiny,  bylo snaživě uloženo „k ledu“ a na čas pozapomenuto. To všechno spolu s mým (samozřejmě anonymním) „zákazem“ nás oba s Hanou dusilo. Navíc jsme se odmítali podřídit „manažerské“ manipulaci. Vše zpečetil náš odchod z Prahy do Brna.

Naštěstí byla normalizační atmosféra shovívavá k vydávání LP. Vznikla alba „13 HP“,  „Hej dámy, děti a páni“, Hanino LP „Pojďte dál“. Ta už ale představovala „labutí píseň“ naší bigbeatové kariéry. Skupina Atlantis postupně zanikla. Snaha vykročit do „velkého světa“ byla rázně ukončena.
             
Ale naše písničky měly od začátku ještě jeden, prozatím skrytý rozměr. Hledání kořenů. Snahu zpívat písně srostlé s melodikou a hudebností češtiny. Nastal čas se o to pokusit.  A tak jsme udělali velký krok do
„malého světa“ lidové písně.

 A tak vzniklo nové seskupení, vzpírající se po celou dobu svého trvání jakémukoli žánrovému zařazení - Javory. Ztratili jsme tím část svých rockových příznivců a zároveň získali řadu odpůrců mezi folklorními profesionály. Ti první říkali: dělají folklor a ten my opravdu nemusíme. Ale co, je to menšinový žánr, aspoň ta Ulrychová nekonkuruje popovým pěveckým hvězdám. A druzí: co si to dovolují, kazí naše moravské lidové,
ty umíme jenom my.

Navzdory oběma skupinám prošly Javory obdobím mého okouzlení nesmírným bohatstvím moravského folkloru. Obdobím tvrdošíjné umanutosti. Obdobím výčitek, že byl těmto pokusům obětován Hanin hlas. Přesto jsme desítky let pokračovali touto nevyšlapanou „javorovskou“cestou, a to v době, kdy módní trendy směřovaly úplně jinam. Naznačili jsme mnohé, co bylo později využito našimi generačními následovníky. Tato cesta nás vedla až k jakémusi předznamenání budoucí vlny „world music“ v době, kdy to ještě  zdaleka nebylo módou. Od hudecké hudby moravskoslovenského pomezí jsme kráčeli dál na východ až k sepětí s židovskou lidovou hudbou a krůček po krůčku jsme získávali své publikum.

Vznikla celá řada písní, které nijak nezdůrazňovaly svůj rockový podtext a přirozené komerční ambice, což byla škoda, zejména vzhledem k mimořádným pěveckým schopnostem Hany. Byly tím tak trochu vyloučeny z toho, co dobrý rock a pop nabízí.

Nyní Vám tyto písně nabízíme v podobě, jak  mohly vypadat, kdyby...