antidiskotéce a já je ve škodovce hned vložil do přehrávače. Šest písniček jsem si pak dobrovolně a s chutí přehrával kolem  dokola až do Prahy.
         Příště jsem se v Litomyšli zeptal bývalého starosty Miroslava Brýdla a ředitele Smetanovy Litomyšle Jana Pikny, jestli vědí, koho to mají na střední pedagogické škole. „Tak s ním něco pusť.“ Za chvíli: „Ještě něco jiného“. Asi po třech písničkách se i oni shodli, že Adam Katona je opravdu talent.
         Z oněch šesti písniček jich je na albu, které máte v rukách, pět. Okamžitě jsem z nich začal ve svém rozhlasovém Libečku a Klubu osamělých srdcí seržanta Pepře hrát Třináctou komoru, Pod lampou skloněnou  a Tohleto a jediný. Ne kvůli tomu, že je složil sedmnáctiletý kluk, ale protože všechny měly melodický nápad, básnickou obraznost a bezchybnou formu. Měl jsem radost: pe po delší době – vlastně od prvního CD Radůzy – mám před sebou ne pouhý písničkářský příslib, ale nahrávky srovnatelné se špičkami českého folku. Že mé pocity nesdíleli všichni kolegové a že se cesta k prvnímu Katonovu albu prodlužovala, to mě nedradilo. Od začátků Petra Nováka, Palečka a Janíka i Karla Kryla vím o prvních deskách své.
         Katona je ovšem i na samorosta výjimečný.
         Rodák z Pardubic (10.8.1986), vychovávaný v Přelouči a posléze žijící s maminkou v domku po babičce v Selmicích, se učil sám skutečně mnohému. Na kytaru hodně pod vlivem Nohavici. („...který mi tehdy plnil i úlohu duchovního táty, když jsem žádného skutečného neměl.“)  Pořád četl („Už navždycky budou mí nejoblíbenější autoři Jan Skácel a maďarský Dezsö Kosztolányi“), do šuplíku psal básničky i prózy a rád by býval šel na literární gymnázium Josefa Škvoreckého, jenomže na to neměli doma peníze.
         Podle jakéhosi svého vnitřního hlasu poslouchal ze skupin nejraději starý AG Flek, Buty a trochu i Vltavu a Mňágu a Žďorpa, mezi písničkáři nejvíce Kryla – tomu je, myslím, někdy hodně blízko - Nohavicu, Plíhala a Redla. („...můj vnitřní život zásadně ovlivnilo to, co se děje v některých písních Vlastimila Redla...“)
         Což vím hlavně z naší vzájemné korespondence.
Jak mi od Adama přibývalo demo nahrávek, pochopil jsem, že při veškeré jeho nechuti k pedagogickému studiu v Litomyšli tam měl štěstí na kantora a vbrzku kamaráda, Richarda J.Müllera. Kytarista, který prošel např. skupinami Bratrstvo, Berlín a Park, nahrál Adamovi ve svém domácím studiu zvukově důvěryhodné snímky, pomáhal mu s aranžmá a leccos sám dohrával. A společně také sestavili repertoár tohoto alba.
         Po škole Adam nastoupil jako operátor do Českého Telecomu v Pardubicích. A přece jen o trošičku víc začal hrát po klubech. Zdá se mi, že vzhledem k úrovni jeho písniček je těch vystoupení pořád málo. Na druhé straně ovšem vidím Adamovu pódiovou nezkušenost, nerozkoukanost, prostě nedostatek domáckosti, jaká ho provází na procházkách se psem, nebo sdílnosti, jíž jsou plné jeho dopisy. „Něco se stalo s mým duchovním světem, když jsem před rokem začal poslouchat desky Johnnyho Cashe,“ napsal mi 16.6.2006, s takřka nezbytným katonovským dodatkem „a už teď vím, že je to pro mě studium na celý život.“ Studuje zevrubně a přichází s novými poznatky. „Kdo překládá v Oranžovém expresu verš I do die, chystám se zemřít, jako že pražce cinkají duhdá...to s tím vážně nemá nic společného.“ Adama fascinuje, když Dylan o Cashově hlasu napíše, že je v něm zakleto deset tisíc let lidské kultury, nebo co řekl jeden producent, že Cashovi stačil ten nejlevnější mikrofon. „Ty desky prostě hrozně rád poslouchám a ve tmě v Selmicích z nich cítím něco osobního, něco, na co si nejde hrát, něco z venkova...“
         Během natáčení prvního alba už Adam Katona myslel na druhé – „Návraty do Čech, takový komorní, strašně smutný, silný country, folko, písničkářsko elektrorock...“ - a materiálu měl i na třetí a čtvrté. Budou nějaká? Hrozně bych mu to přál. I sobě.
Jiří Černý
        
        
          

antidiskotéce a já je ve škodovce hned vložil do přehrávače. Šest písniček jsem si pak dobrovolně a s chutí přehrával kolem  dokola až do Prahy.
         Příště jsem se v Litomyšli zeptal bývalého starosty Miroslava Brýdla a ředitele Smetanovy Litomyšle Jana Pikny, jestli vědí, koho to mají na střední pedagogické škole. „Tak s ním něco pusť.“ Za chvíli: „Ještě něco jiného“. Asi po třech písničkách se i oni shodli, že Adam Katona je opravdu talent.
         Z oněch šesti písniček jich je na albu, které máte v rukách, pět. Okamžitě jsem z nich začal ve svém rozhlasovém Libečku a Klubu osamělých srdcí seržanta Pepře hrát Třináctou komoru, Pod lampou skloněnou  a Tohleto a jediný. Ne kvůli tomu, že je složil sedmnáctiletý kluk, ale protože všechny měly melodický nápad, básnickou obraznost a bezchybnou formu. Měl jsem radost: pe po delší době – vlastně od prvního CD Radůzy – mám před sebou ne pouhý písničkářský příslib, ale nahrávky srovnatelné se špičkami českého folku. Že mé pocity nesdíleli všichni kolegové a že se cesta k prvnímu Katonovu albu prodlužovala, to mě nedradilo. Od začátků Petra Nováka, Palečka a Janíka i Karla Kryla vím o prvních deskách své.
         Katona je ovšem i na samorosta výjimečný.
         Rodák z Pardubic (10.8.1986), vychovávaný v Přelouči a posléze žijící s maminkou v domku po babičce v Selmicích, se učil sám skutečně mnohému. Na kytaru hodně pod vlivem Nohavici. („...který mi tehdy plnil i úlohu duchovního táty, když jsem žádného skutečného neměl.“)  Pořád četl („Už navždycky budou mí nejoblíbenější autoři Jan Skácel a maďarský Dezsö Kosztolányi“), do šuplíku psal básničky i prózy a rád by býval šel na literární gymnázium Josefa Škvoreckého, jenomže na to neměli doma peníze.
         Podle jakéhosi svého vnitřního hlasu poslouchal ze skupin nejraději starý AG Flek, Buty a trochu i Vltavu a Mňágu a Žďorpa, mezi písničkáři nejvíce Kryla – tomu je, myslím, někdy hodně blízko - Nohavicu, Plíhala a Redla. („...můj vnitřní život zásadně ovlivnilo to, co se děje v některých písních Vlastimila Redla...“)
         Což vím hlavně z naší vzájemné korespondence.
Jak mi od Adama přibývalo demo nahrávek, pochopil jsem, že při veškeré jeho nechuti k pedagogickému studiu v Litomyšli tam měl štěstí na kantora a vbrzku kamaráda, Richarda J.Müllera. Kytarista, který prošel např. skupinami Bratrstvo, Berlín a Park, nahrál Adamovi ve svém domácím studiu zvukově důvěryhodné snímky, pomáhal mu s aranžmá a leccos sám dohrával. A společně také sestavili repertoár tohoto alba.
         Po škole Adam nastoupil jako operátor do Českého Telecomu v Pardubicích. A přece jen o trošičku víc začal hrát po klubech. Zdá se mi, že vzhledem k úrovni jeho písniček je těch vystoupení pořád málo. Na druhé straně ovšem vidím Adamovu pódiovou nezkušenost, nerozkoukanost, prostě nedostatek domáckosti, jaká ho provází na procházkách se psem, nebo sdílnosti, jíž jsou plné jeho dopisy. „Něco se stalo s mým duchovním světem, když jsem před rokem začal poslouchat desky Johnnyho Cashe,“ napsal mi 16.6.2006, s takřka nezbytným katonovským dodatkem „a už teď vím, že je to pro mě studium na celý život.“ Studuje zevrubně a přichází s novými poznatky. „Kdo překládá v Oranžovém expresu verš I do die, chystám se zemřít, jako že pražce cinkají duhdá...to s tím vážně nemá nic společného.“ Adama fascinuje, když Dylan o Cashově hlasu napíše, že je v něm zakleto deset tisíc let lidské kultury, nebo co řekl jeden producent, že Cashovi stačil ten nejlevnější mikrofon. „Ty desky prostě hrozně rád poslouchám a ve tmě v Selmicích z nich cítím něco osobního, něco, na co si nejde hrát, něco z venkova...“
         Během natáčení prvního alba už Adam Katona myslel na druhé – „Návraty do Čech, takový komorní, strašně smutný, silný country, folko, písničkářsko elektrorock...“ - a materiálu měl i na třetí a čtvrté. Budou nějaká? Hrozně bych mu to přál. I sobě.
Jiří Černý