mezi písněmi komunikuje jakoby s každým jednotlivým posluchačem. Tento simultánní dialog mezi tóny písní zní naprosto přirozeně, přestože z pódia nelze každého fanouška oslovit jménem. Ale možná se intimnější kontakt daří navázat díky tomu, že spoustu konkrétních oslovení Slávek zakódoval přímo do svých písní. Když v písni Sníh zpívá: „Zlato, mám za to, že tohle je poslední soud,“ jde o víc než o povedený vnitřní rým. V Trosečnících vede dialog s každým z nás, ať už si přivlastníme spíše oslovení „chlapče“, nebo „příteli“. A v Adventu, jednom ze svých nejkrásnějších textů, promlouvá Křitelovým naléhavým hlasem ke každému, stačí si jen doplnit konkrétní oslovení: „Narovnej cesty, zpevni mosty.“
Celé nové Slávkovo album, první sólové po třinácti letech, je vlastně zprávou o takových drobných dialozích s posluchači. Za každou písní, která se na CD dostala, tuším spokojené a pobrukující si fanoušky z Chebu, Nových Hradů, Rumburku, Tábora a z dalších míst. Jenže osamělý muž na pódiu nevede dialog pouze horizontálně. Ve Slávkových písních je klíčovým směrem vertikála. A v tomto ohledu je příznačná dramaturgie alba. První píseň pojednává o Jonášovi, který ve Starém zákoně nejprve odmítal komunikovat s Bohem, utíkal před ním, až se dostal do břicha velké ryby. A tak jako biblický Jonáš po vysvobození volá: „Tys vyvedl můj život z jámy, Hospodine, můj Bože,“ zpívá i písničkář nejprve slovy žalmů: „Hospodine, dej mi poznat, kdy přijde můj konec“ nebo „Hospodine, Pane náš, jak vznešené je Tvoje jméno po vší zemi“, aby nakonec došel k nejintimnějšímu oslovení: „Otče náš, jenž jsi na nebesích.“

                    Milan Tesař (Radio Proglas)

mezi písněmi komunikuje jakoby s každým jednotlivým posluchačem. Tento simultánní dialog mezi tóny písní zní naprosto přirozeně, přestože z pódia nelze každého fanouška oslovit jménem. Ale možná se intimnější kontakt daří navázat díky tomu, že spoustu konkrétních oslovení Slávek zakódoval přímo do svých písní. Když v písni Sníh zpívá: „Zlato, mám za to, že tohle je poslední soud,“ jde o víc než o povedený vnitřní rým. V Trosečnících vede dialog s každým z nás, ať už si přivlastníme spíše oslovení „chlapče“, nebo „příteli“. A v Adventu, jednom ze svých nejkrásnějších textů, promlouvá Křitelovým naléhavým hlasem ke každému, stačí si jen doplnit konkrétní oslovení: „Narovnej cesty, zpevni mosty.“
Celé nové Slávkovo album, první sólové po třinácti letech, je vlastně zprávou o takových drobných dialozích s posluchači. Za každou písní, která se na CD dostala, tuším spokojené a pobrukující si fanoušky z Chebu, Nových Hradů, Rumburku, Tábora a z dalších míst. Jenže osamělý muž na pódiu nevede dialog pouze horizontálně. Ve Slávkových písních je klíčovým směrem vertikála. A v tomto ohledu je příznačná dramaturgie alba. První píseň pojednává o Jonášovi, který ve Starém zákoně nejprve odmítal komunikovat s Bohem, utíkal před ním, až se dostal do břicha velké ryby. A tak jako biblický Jonáš po vysvobození volá: „Tys vyvedl můj život z jámy, Hospodine, můj Bože,“ zpívá i písničkář nejprve slovy žalmů: „Hospodine, dej mi poznat, kdy přijde můj konec“ nebo „Hospodine, Pane náš, jak vznešené je Tvoje jméno po vší zemi“, aby nakonec došel k nejintimnějšímu oslovení: „Otče náš, jenž jsi na nebesích.“

                    Milan Tesař (Radio Proglas)

mezi písněmi komunikuje jakoby s každým jednotlivým posluchačem. Tento simultánní dialog mezi tóny písní zní naprosto přirozeně, přestože z pódia nelze každého fanouška oslovit jménem. Ale možná se intimnější kontakt daří navázat díky tomu, že spoustu konkrétních oslovení Slávek zakódoval přímo do svých písní. Když v písni Sníh zpívá: „Zlato, mám za to, že tohle je poslední soud,“ jde o víc než o povedený vnitřní rým. V Trosečnících vede dialog s každým z nás, ať už si přivlastníme spíše oslovení „chlapče“, nebo „příteli“. A v Adventu, jednom ze svých nejkrásnějších textů, promlouvá Křitelovým naléhavým hlasem ke každému, stačí si jen doplnit konkrétní oslovení: „Narovnej cesty, zpevni mosty.“
Celé nové Slávkovo album, první sólové po třinácti letech, je vlastně zprávou o takových drobných dialozích s posluchači. Za každou písní, která se na CD dostala, tuším spokojené a pobrukující si fanoušky z Chebu, Nových Hradů, Rumburku, Tábora a z dalších míst. Jenže osamělý muž na pódiu nevede dialog pouze horizontálně. Ve Slávkových písních je klíčovým směrem vertikála. A v tomto ohledu je příznačná dramaturgie alba. První píseň pojednává o Jonášovi, který ve Starém zákoně nejprve odmítal komunikovat s Bohem, utíkal před ním, až se dostal do břicha velké ryby. A tak jako biblický Jonáš po vysvobození volá: „Tys vyvedl můj život z jámy, Hospodine, můj Bože,“ zpívá i písničkář nejprve slovy žalmů: „Hospodine, dej mi poznat, kdy přijde můj konec“ nebo „Hospodine, Pane náš, jak vznešené je Tvoje jméno po vší zemi“, aby nakonec došel k nejintimnějšímu oslovení: „Otče náš, jenž jsi na nebesích.“

                    Milan Tesař (Radio Proglas)